jak ze sekty

Kdo jednou uvízl v pasti autoritářské skupiny, vysvobodí se z ní jen těžko. Cesta člena sekty vede nezřídka do společenského ústraní, a to nejen proto, že se stal součástí skupiny, kterou jeho okolí nebere vážně, ale především proto, že se změní jeho vnitřní život.

Pro členy sekty je cesta zpět do společnosti, ze které se sami vydědili, obtížná a bez pomoci jiných těžko zvládnutelná. Praktické problémy (bez peněz, bez vlastního bytu, bez přátel) ještě umocňují pocity psychické bezmocnosti, a navyklé chování malého dítěte ve vztahu k všemocnému duchovnímu otci. Odcházející člověk musí často začínat tam, kde kdysi před lety skončil. Každý, kdo sektu opustí, je postižený dvojnásobně: jednak doktrínou sekty a životem ve skupině, jednak těžkými vnitřními boji při odchodu ze skupiny. Ten často provázejí trýznivé pocity, ve kterých převládá vina a strach. Na jedné straně má bývalý člen sekty obavu, zda přece jen nesešel ze správné cesty, na druhé straně cítí vinu za vlastní úlohu v sektě.

Vedoucí sekt vždy hovoří o tom, jak nešťastní jsou členové, kteří skupinu opustili. Zpravidla o nich mluví jako o lidech, kteří se už nikdy nebudou radovat ze života a kteří nebudou ničeho litovat tak, že odešli. U agresivnějších skupin musí odpadlík počítat s pořádnou dávkou psychoteroru. Ztracené ovečky bývají terorizovány telefonicky, odchytávány na pracovišti a znervózňovány emaily. Často jsou zvány k "objasňujícímu pohovoru".