3 stol. př. nl
Buddha Šákjamuni
Na úpatí himálajského pohoří v republice kmene Šákjů jehož nadvládcem byl kósalský král, kde hlavním něstem Šákjovců byla lokalita Kapilavastu ( páli Kapilavatthu ) které vládl rádža Šuddhódana ( páli Suddhōdana ) a královna Mahámája ( páli Māja Devī ). Mezi dědičným sídlem králů a rodným místem královny, dnes zaniklým městem Dévadaha, se nacházel malý háj sálových stromů, královský park Lumbiní. Tento park ležel na území patřícím dnešnímu Nepálu. Těhotná Mahámája se vydala na cestu se svojí družinou do rodné Dévadahy, aby tam porodila první dítě. Ale právě v Lumbiní, uprostřed vesakové zeleně, královna porodila chlapce. Dostal jméno Siddhártha Gautama ( páli Siddhattha Gótama ) a protože pocházel z klanu Šákjů, byl později nazýván Šákjamuni. Matka Mahámája zemřela sedm dní po porodu. Bráhmanský astrolog předpověděl, že z chlapce bude buď čakravartin nebo buddha. Princ Siddhártha vyrůstal v blahobytu a dostalo se mu dokonalé výchovy. V sedmnácti letech se oženil s Gopou. Princ ale nebyl svobodný, málokdy opustil královský palác. Když mu bylo 29 let, narodil se mu syn Ráhula. Ve stejnou dobu však potkal na čtyřech vyjížďkách postupně starce, nemocného, mrtvého a mnicha. První tři setkání mu dala poznat pomíjivost pozemského; poslední mu ukázalo cestu, jak se z něho osvobodit. Ocitl se na počátku poznání, neprodleně prchl od světského života a zůstal bez domova. Vydal se hledat cestu, jak překonat utrpení a najít duševní klid. Prošel cestou askeze i jógické meditace, ale ani ty ho nedovedly k cíli. Ve společnosti pěti asketů strávil skoro šest let v Uruvéle, kde se oddával tvrdé akezi. Když si však uvědomil, že askeze nevede k realizaci, přerušil marný půst a začal jíst. Nato pět asketů svého druha v odříkavém způsobu života opustilo. Teprve tehdy zakusil dokonalý mír a samotu. Nakonec se rozhodl, že bude odpovědi na své otázky hledat sám v sobě „toto není cesta, vedoucí k probuzení a k ukončení zrození, stáří a smrti“. Přerušil půst, najedl se, vykoupal se, oholil se, ostříhal si vlasy. Aby se mu lépe sedělo, připravil si podušku z trávy a znovu usedl pod strom Bódhi, tváří k východu. Rozhodl se: „Nechť mé tělo na této podušce vyschne, mé kosti a mé svaly se rozpadnou, ale dokud nedosáhnu probuzení, nehnu se odtud, i kdyby to bylo sebedelší a sebetěžší“. V tu chvíli poručil pokušitel Mára všem svým démonům vytáhnout do boje, a zabránit meditujícímu Gautamovi, aby se z něj stal buddha. Když démoni proti němu nic nezmohli, přivolal Mára bohyni rozkoše, aby ho sváděla, ale ani to nemělo účinek. Nakonec se Gautama špičkami prstů pravé ruky dotkl země a pojmenoval tak zemi svědkem svého vítězství nad Márou. Následující vésakové noci prohlédl nakonec rozmanitá pouta, která jsou základem věčného koloběhu znovuzrození; vyprostil se ze sítě klamu a za svítání dosáhnul velkého cíle, jehož mu byo předurčeno doáhnout, stal se buddhou.
Ráno osvítilo vycházející slunce namísto askety, jakých bylo mnoho, jedinečnou bytost, Buddhu, neboli probuzeného. Buddha Šákjamuni se po svém probuzení rozhodnul, že sdělí plnou pravdu svým dřívějším asketickým druhům a vydal se do Váránasí. Po cestě potkal nahého asketu Upaku, ten byl překvapen důstojností a nadpozemským blahem zářícím ze zjevu ušlechtilého poutníka. Buddha mu naznačil svou nejvyšší realizaci. Upakovi se nepodařilo to docenit, jen se mírně poklonil a přiznal, že to může být pravda, ustoupil na znamená úcty a pokračoval ve své cestě. Buddha šel trpělivě dál, až dorazil do Váránasí a přiblížil se k místu, kde pobývalo pět asketů, a požádal je, aby ho vyslechli. Třikrát odmítli umínění asketové přijmout jakékoli jeho ponaučení. Když se jich po třetím odmítnutí kategoricky otázal, zda se pamatují na to, že by k nim někdy takto promluvil, ustoupili, a vyslechli jeho první rozpravu Dhammacakkappavaṭṭanasutta tedy Roztočení kola zákona s hlavními zásadami nauky: vystříhat se krajností, přidržovat se střední cesty a pochopit pravdu o strasti, jejím původu, zničení a cestě vedoucí k jejímu zničení. Ve svém kázání tak Buddha sdělil Čtyři vznešené pravdy a Ušlechtilou osmidílnou stezku - postup k dosažení cíle, k vysvobození. Druhá rozprava byla Anatta lakkhaṇa Sutta tedy Rozprava o neosobnosti či Rozprava o charakteristice ne-já, tedy o anattě, klíčovém aspektu buddhismu.
Když takto Buddha uvedl v chod kolo učení, připojili se k němu asketové jako bhikšu a založili tak buddhistický řád (sangha). Pět bhikšuů dosáhlo vlastního vysvobození a dostalo se poučení dalším žákům, jako byli Sáriputta ( páli Sāriputta ) a Maggalána ( páli Moggallāna ), dva hlavní Buddhovi učedníci. Rozpravám naslouchali též magadhský král Bimbisára, Buddhův vlastní otec král Šuddhódana z Kapilavastu, další členové šákjovského kmene a Buddhovi blízcí a příbuzní, a tak jim bylo vynahrazeno sedm let zármutku nad ztraceným příslušníkem kmene.
Tím začalo šíření Dharmy ( páli Dhamma ), kterému se Buddha věnoval až do svojí smrti. Probuzený trávil všechen čas životem v klášterech a poustevnách, a v příznivých ročních obdobích na cestách z místa na místo v různých starověkých republikách a královstvích severní Indie, dnešních státech Nepál, Bihár, a v sousedních oblastech. V posledním roce života Probuzeného se stalo jeho oblíbeným místem Šrávastí ( páli Sávatthí ), dnešní stát Uttarpradéš. Po zkaženém jídle Buddha vstoupil do parinirvány ( páli parinibbána ) pod stromem šálovým, kde mu jeho věrný žák mnich Ánanda připravil lůžko. Vádžrapání v zoufalství upustil svou vadžru a vyválel se v prachu. V nebi Tušita, kde přebývala jeho matka královna Mája, jí i dalším bohům předal nesčetné množství učení.
Přirozeností mysli je jasné světlo
~ Buddha Šákjamuni
Buddhovo tělo leželo sedm dní v rakvi a potom je položili na pohřební hranici. Nikomu se však nepodařilo hranici zapálit. Buddhův nejvýznamnější učedník Mahákášjapa ( páli Mahákássapa ) byl v době jeho smrti pryč. Když přijel, teprve jemu se podařilo zapálit hranici. Po kremaci tělesných pozůstatků byl popel spolu se zbylými kousky kostí a zuby rozdělen na osm dílů mezi vládnoucí náčelníky a krále, kteří s nejvyšší úctou tyto relikvie uložili do schrán. Do stúp a svatyní bylo uloženo deset dílů relikvií; osm z Buddhových ostatků, jeden z uhlíků, které zůstaly z hranice, a jeden z nádoby použité na rozdělení ostatků na osm dílů. Jedna osmina ostatků šla do Kapilavastu ( páli Kapilavatthu ) aby si je Šákjové uložili do schrán. Když se vladařem nad těmito teritorii stal Ašóka, nařídil, aby některé z těchto schrán otevřeli, aby pro ně mohl vybudovat větší a lepší stúpy a rozdělil ostatky po celém indickém subkontinentě.
Datum narození a smrti Buddhy Šákjamuniho
Bohužel se přesně neví, kdy se Buddha narodil a zemřel. Ve 3 stol. př. n. l. vyslal Ašóka různé velvyslance do okolních zemí a díky tomu se ukázala možnost zakotvit chronologicky dobu Ašókova života ve vztahu k dalším panovníkům, které tito vyslanci navštívili. Stále však zůstává nejasný vztah Ašókových dat k Buddhově době. Názorem, s nímž se setkáváme v jižní buddhistické tradici je, že Ašóka nastoupil na trůn 218 roků po Buddhově smrti, a naznačené korelace s helénistickými panovníky udávají jako datum Ašókova nástupu rok 268 př. n. l. Z toho vyplývá jako datum Buddhovi smrti rok 486 př. n. l. Existují však i jiné způsoby výpočtu data Buddhovy smrti. Podle severní buddhistické tradice (například v Číně) nastoupil Ašóka na trůn přesně sto let po Buddhově smrti, což je podezřele kulaté číslo. Richard Gombrich nedávno vyvodil, že Ašóka se dostal na trůn asi 136 let po Buddhově smrti. Pochybnosti o roku 486 př. n. l., který se běžně uvádí v knihách o buddhismu jsou dnes rozšířené. Buddhovo úmrtí je třeba umístit mnohem blíž k roku 400 než 500 př. n. l.
Stránky jsou postupně spouštěny na Vesak, k výročí narození Buddhy. Zatím nefungují odkazy.