dávní obyvatelé Tibetu

Staré tibetské kroniky, jako například Lurgjü čhenmo naznačují, že v Tibetu žili lidé, kteří první tibetské kmeny časově předcházeli. V těchto pramenech je líčena dávná doba jakýchsi mocných a tajemných vládců. Tito vládcové, známí jako tzv. mimajinové, žili v Tibetu zřejmě dlouhou dobu předtím, než se země zmocnili tibetské kmeny. Co se s mimajiny stalo, historikové nikdy nevysvětlili, ale není vyloučeno, že některé z dávných mytických rodů našly své pokračování v pozdější tibetské populaci.

Historické zprávy o mimajinech jsou velmi zlomkovité. Nevíme, kdy žili, jak dlouho byla která jejich skupina převládající, anebo zda každá jednotlivá skupina ovládala totéž území. První z těchto dávných bájných vládců jsou známi jako nödžin nagpo. Ti používali luky a šípy, ale nenosili žádné ozdoby. Jméno země tehdy bylo Zangjul gjänme. Po nich následovali düové, kteří mezi sebou vedli války, při nichž používali válečných seker. Tito žili v zalesněných krajinách říčních kaňonů a zdá se, že měli již jistý stupeň složitější kultury, která zahrnovala i svého druhu rituály. Jméno země tehdy bylo Düjul kharag ronggu. Po jisté neurčité době se moc dostala do rukou bytostí známých jako sinové, fyzicky hmotnějších a přízemnějších nežli ostatní mimajinové. Sinové používali praků, zhotovených ze zvířecích kostí, a rozmanitých vrhacích zbraní. Země byla známa jako Sinpo nagpo gujul.

Když moc sinů upadla, získala nadvládu čtvrtá skupina tvorů více bohům se podobajících, s lidskými těly a s vlastnostmi kladnými. Ti jsou známi jako lhaové, používající v boji ostré meče. Země byla tehdy známa jako Lhajulgungthang. Po nich přišla skupina velmi mocných bytostí se špatnými sklony, známá jako mugjalové. Ti v bojích používali lasa s háky. Mohli pravděpodobně provádět i jisté obřady a rity černé magie. Po nich přišli tvorové zlí a zlovolní, známí jako deové, kteří žili na vyvýšených místech, spíše než v zalesněných kaňonech. Ti jako zbraně používali řetězy, které měly na koncích připevněné skalní balvany.

Sedmou skupinu představovali masangové, tvoření bratry či příbuznými, kteří byli pokládáni za hrdinské bytosti a v jistém smyslu za tvory podobné již lidem. Ti jako první v bojích používali strůj podobnou pancířům a štítům. Svou zemi zvali Bö, tedy stejným názvem, kterého dnes používají Tibeťané. V pramenech zní celý název země Bökhaňadug. Oněmi devíti bratry byli: Ňänjabangkje, Gartingnamccha, Lengänlamcangkje, Ruthogarkje, Šedokertingam, Mepämakje, Sanggethulpočhe, Dangwadangmagur a Kongtongnamccha.

Po skončení vlády masangů se moc přenesla na lu, polobožské bytosti s velkými magickými schopnostmi. Byli to tvorové schopní proměňovat se do mnoha podob, ale nejčastěji do podoby hadů. Bylo prý devět kolonií nágů vládnoucích Tibetu a země se tehdy nazývala Bökham linggu.

Po názích nastoupila tajemná skupina, známá jednoduše gjalpové. Není známo, kdo to byli - snad ti, kteří přežili všechny předchozí éry, ti nejsilnější, kteří zůstali. V těch dobách byla země známa jako Dempoce. Desátá a poslední skupina, než se dostaly k moci tibetské kmeny, je známa jako gongpové. To byli chytří, leč sveřepí vládcové, zneužívající vždy vše, co jim přišlo do cesty. Země byla zvána Tongde čobgjä, což se může vztahovat k osmnácti oddílům či osmnácti velkým krajům klanu Tong.