Buddhismus
textyučiteléobrázkyodkazyúvod

Tibet

Tibet བོད་ 大蕃 se od nepaměti pokládá za tajemný a vzbuzuje mnoho otázek. Je ohraničen himálajskými velehorami a díky tomuto svému umístění byl do minulého století prakticky nepřístupnou zemí, izolovanou od okolního světa. Evropské pojmenování Tibetu pochází ze zápisu T.B.T. v arabštině, kterým se Tibet označoval v islámských krajích, případně z výrazu Tö-Bö, používaného arabskými zeměpisci. Tibeťané Tibet nazývají nebo Böjul, sami sebe označují slovem Böpa. Za starých dob existoval pro jednotlivé části Tibetu společný název Thikor-čugsum. V letech 19121951 byl Tibet samostatný stát. Čínské úřady za Tibet prohlašují jen Tibetskou autonomní oblast, nyní součást Čínské lidové republiky. Tibeťané za Tibet považují Velký Tibet, který tvoří provincie Ü-Cang དབུས་གཙང་ na jihozápadě, provincie Kham ཁམས་ na východě a Amdo ཨ་མདོ། na severu. Současná Tibetská autonomní oblast pokrývá pouze Ü-Cang a částečně Kham, tedy asi polovinu historického Tibetu, ostatní části jsou rozděleny do čínských provincií. Tibeťané jsou v některých částech země ve výrazné menšině, například v provincii Čching-chaj, která dnes zahrnuje Amdo, žije dva a půl milionu Číňanů a pouze sedmsetpadesát tisíc Tibeťanů. V majestátní nádheře svého přírodního prostředí rozvinuli Tibeťané kulturu, která byla hluboce ovlivněna Buddhovým učením.

Lhasa a palác Potála Tibet
Lhasa ལྷ་ས s palácem Potála ཕོ་བྲང་པོ་ཏ་ལ་་ na úpatí Ňänčhen Thangla གཉན་ཆེན་ཐང་ལྷ

Tibet je tvořen převážně náhorní plošinou, avšak prostředí a životní podmínky v jednotlivých oblastech se značně liší. Tibeťané žijí strašně vysoko a na nedostatek kyslíku se pro lepší cirkulaci kyslíku jejich organismus adaptoval zvýšením kysličníku dusnatého v krvi. Tibetská náhorní plošina mohla být také místem vzniku člověka. Na různých místech Tibetu byly nalezeny doklady o lidské přítomnosti pocházející už ze starší doby kamenné. Kromě nedostupných hor pokrytých sněhem tvoří Tibet zalesněné hory, horské pastviny i pusté pláně. Kočovníci žijí ve skupinách a bydlí ve stanech z jačí vlny. Uvnitř obvykle mají veškerý majetek, oltář s rituálními předměty a ohniště. Bohatství kočovníků je měřeno množstvím jejich zvířat. Tibeťané nazývají stáda ovcí a koz „bílými“ a stáda jaků „černými“. Rolníci pracují na polích a žijí ve vesnicích. Obchodníci žijí převážně ve městech.

Tibet je srdce Asie

Tibet není výjimečný jen svou nadmořskou výškou a dlouhou historií. Před čínskou okupací byl Tibet svěží, nádhernou přírodní rezervací, jeho krása ale stále bere dech. Klid údolí je hluboký, ticha se lze takřka dotknout. V Tibetu svítí hvězdy tak jasně jako nikde jinde na světě. V zimě Tibet skýtá jedinečný zážitek. Většina řek zamrzá až na dno. V suchých jižních oblastech se objevují písečné bouře, zatímco na severu mění sníh krajinu v zamrzlou a pustou pláň. V období dešťů sice krajinu před monzuny chrání hory, ale bouře mají takovou sílu, že mohou v několika minutách smést celé stráně i s obydlími. Obyvatelé takové země udělají v souladu s lidskou přirozeností vše pro to, aby její přírodní síly dokázali zkrotit.

Tibet je země tak klidná a tichá a tak krásná, že dokonce i my, kteří jsme se zde narodili, jsme silně dojati. Ale stejně jako umí být tichá, umí být tak hlučná, až se zdá, že se blíží konec světa. Pokud je tato země mocná ve svých klidných momentech, je mnohem mocnější, když se zasmuší. Žije-li člověk v takovém světě, je pro něj těžké nenechat se jím ovládnout.

Thubtän Džigme Norbu, bratr dalajlamy

V Tibetu zaručuje člověku i jeho rodině životní sílu (bla) samo místo (bla-gnas); na něm závisí veškerá existence. Na území, rozkládajícím se mezi nejvyššími horami světa bývá často takovým místem právě hora. Nejvyšší horu světa Mount Everest ཇོ་མོ་གླང་མ tib. Džomolangma (8 848 m) místní obyvatelé vždy uctívali a klaněli se jí. Nejposvátnější tibetská hora Kailas གངས་རིན་པོ་ཆེ་ 吉罗娑山 (6 714 m), na které tančí sněžní leopardi, je hlavním štítem himálajského hřebene známého jako Gang Rinpočhe གངས་རིན་པོ་ཆེ. Kailas ale není cílem horolezeckých výprav. S výjimkou Milaräpy རྗེ་བཙུན་མི་ལ་རས་པ, který se na vrchol spustil po slunečním paprsku, nikdo nezanechal stopy v jejím sněhu. Ani známý horolezec Reinhold Messner nechtěl poskvrnit její posvátnou majestátnost, a podnikl proto pouze poutní cestu kolem hory. Horský hřeben Lapchi Kang (7 367 m) se také často zmiňuje v souvislosti s Milarepou, protože na něm strávil velkou část svého života. Z celého Tibetu sem proudí zástupy poutníků, aby navštěvovaly poustevny i kláštery, v nichž tibetský světec a básník rozjímal a meditoval. Vrcholek Gangri Thökar གངས་རི་ཐོད་དཀར་ je zase spojován s Longčhenpou ཀློང་ཆེན་པ་, který zde sepisoval svá díla.

Ženich
se podobá hoře se spoustou sněhu,
nevěsta
je malé moře hladké až ke břehu

~ Svatební píseň

Tibeťané vnímají krajinu jako posvátný prostor. Na tibetské vysokohorské plošině vystupují bohové spjatí s přírodou často ve dvojicích. Mužská a ženská božstva hor a jezer jsou tím, co teprve krajinu teprve začleňuje do posvátného řádu. Tak je tomu například s horou Ňänčhen Thangla གཉན་ཆེན་ཐང་ལྷ a jezerem Namco གནམ་མཚོ་ známějším jako Tengri nur གནམ་མཚོ་་ nebo opět s horou Kailas s jezerem Manasarovar མ་ཕམ་གཡུ་མཚོ་ 玛旁雍错. Jezera, která se rozkládají na Tibetské náhorní plošině, tvoří nejpočetnější skupinou jezer na světě. Jde převážně o slaná jezera s vysokým obsahem minerálů. V Tibetu nalezneme celkem tři oblasti s četným výskytem jezer. Cchajdamskou pánev ཚྭ་འདམ་གཤོང na východě přecházející ve vlhčí step, kde se rozkládá největší jezero náhorní plošiny známé pod mongolským jménem Kukunor མཚོ་སྔོན་ 青海湖 (4200 km²), do kterého ústí třiadvacet řek: prameniště Žluté řeky རྨ་ཆུ། (tib. Mačhu), které svými proudy podzemních vod ředí minerální obsah obou největších sladkovodních jezer, Gyaring མཚོ་སྐྱ་རེངས་། (562 km²) a Ngoring མཚོ་སྔོ་རེངས། (611 km²); a kraj Čhangthang བྱང་ཐང, nejrozsáhlejší jezerní oblast. K největším jezerům patří Manasarovar མ་ཕམ་གཡུ་མཚོེ་ nebo Tengri nur གནམ་མཚོ་ོེ་. V jihovýchodním Tibetu se nacházejí jenom malá horská jezírka, jako je věštebné jezírko Lhamö Laccho ལྷ་མོའི་བླ་མཚོ།, spojované s životní silou dalajlamů.

Člověk je v Tibetu obklopen velkolepou přírodou.
Každá hora a každé jezero jsou oživeny divokou fantazií svých inteligentních obyvatel.
Na pastvě ovcí a hovězího dobytka je čas rozjímat o okolní přírodě.
Je rovněž čas rozpřádat staré ságy.

~ Albert Tafel

Díky svým geografickým podmínkám Tibet není příliš osídlenou zemí, není zde tedy mnoho velkých sídel. Na horských úbočích, v zapadlých koutech uprostřed skal nebo v blízkosti klášterů se tyčí stúpy nazývané čhörteny མཆོད་རྟེན་, připomínající drama nespočetných bytostí, jež se nejprve poslepu a potom s rostoucím uvědoměním prodírají namáhavým a trýznivým sledem životů a smrtí k osvícení, k buddhovství. Každá část čhörtenu představuje jeden z živlů, z nichž je vše živé složeno a do nichž se vše opět rozkládá.

Historie Tibetu se po staletí tradovala ústně

Na rozlehlých pláních zbyly jako němí svědkové historických událostí, o nichž se dnes ví jen málo, pouhé ruiny. Podle tibetských pověstí se tibetská kultura zrodila v kraji Lhoka ལྷོ་ཁ་ས་ཁུལ།. Staré tibetské kroniky popisují dávné obyvatele Tibetu, v pozdější době existenci šamanů, dále tibetských kmenů a nakonec tibetských králů. Prvním králům pomáhali šamani, kteří panovníkům poskytovali nejrůznější předpovědi a věštby a vykonávali pro ně rozmanité obřady, které je měly ochraňovat. Že tyto šamanské praktiky měly tehdy pro Tibet značný význam, se dovídáme z vyprávění o jednom podivuhodném děcku, které se v této době objevilo v Tibetu. Dítě bylo potomkem starého rodu šamanů šenů. Později dostalo jméno Šenpočhe. Mělo oslí uši, které si halilo turbanem, a až do svých dvanácti let, kdy si ho bohové a démoni odnesli do své říše, se potulovalo Tibetem. Historikové tyto dávné události vysvětlují jako předznamenání budoucího úspěchu buddhismu v Tibetu:

Když se Šenpočhe po dalších dvanácti letech vrátil zpět na zem, měl bohaté znalosti o bozích a démonech. Dokázal vysvětlit, proč lidé onemocní a věděl, jak docílit růstu obilí. Protože uměl vykládat znamení a jak správně obětovat mocným místním duchům a jak si je naklánět, prováděl obřady, které přinášely zemi požehnání. Během těchto ceremonií mohli dokonce obyčejní lidé slyšet nebeskou hudbu. Svou velkou magickou mocí dokázal na šamanském bubnu projíždět oblohou a konat zvláštní obřady za zemřelé. Nauky, které hlásal, připomínaly buddhistické učení obsažené ve Vinaji a Abhidharmě.

První tibetský král Ňathi Cänpo གཉའ་ཁྲི་བཙན་པོ་ nechal postavit své sídlo Jumbulagang ཡུམ་བུ་བླ་མཁར་ v údolí nejdelší tibetské řeky Jarlung ཡར་ཀླུངས་གཙང་པོ་. V roce 433 přišli z království Chotan 和田 (dnešní Sin-ťiang), jež se rozkládalo na sever od himálajského masívu, podle tibetských legend založené již za Ašókovy vlády díky součinnosti indických a čínských osadníků, dva buddhističtí mniši a král Lha Thothori Ňäncän ལྷ་ཐོ་ཐོ་རི་གཉན་བཙན་ od nich získal Kárandavjúhasútru o bódhisattvovi Avalókitéštvarovi, klenot čintámani ( Skt. चिन्तामणि ), do kamenné desky vyrytou mantru mani ( Skt. ॐ मणिपद्मे हूँ ) a malý zlatý čhörten. Král jim nerozuměl, ale nazýval je ńänpo sangwa a svého syna nabádal k uctívání těchto předmětů. Podle názoru Nelpa-pandity se mělo jejich náhlé objevení vysvětlit bönistům z blízkého králova okolí tak, že se snesly na střechu jeho sídla.

Příběhy také popisují dávné království Žangžung ཞང་ཞུང་, jehož velká část se později stala součástí Tibetu. Z Žangžungu pocházelo původní náboženství bön, jež bylo v Tibetu postupně nahrazováno buddhismem, který je pro své specifické vlastnosti nazýván tibetský buddhismus. Bönistické náboženství tibetskou odnož buddhismu ovlivnilo, stejně jako současný bön je naopak ovlivněn buddhismem. Podobné obřady, stejné bubínky i trubky ze stehenních kostí, stejné lampy, v nichž se pálí máslo, stejné bílé mušle, do nichž se duje jako do rohu. Když do Země sněhu dorazil buddhismus, byli bönisté přinuceni nahradit lidské a zvířecí oběti malými soškami, vyrobenými z těsta z ječné mouky, másla a vody.

freska Avalókitešvara Čenrezig, Tibet Kumbum
Avalókitéšvara སྤྱན་རས་གཟིགས na fresce chrámu Kumbum

Král Namri Songcän གནམ་རི་སྲོང་བཙན། měl moc nad značnou částí náhorní roviny a územím v jižním směru až k Himálaji. Za skutečného zakladatele Tibetu bývá ale považován jeho syn, známý pod jménem Songcän Gampo སྲོང་བཙན་སྒམ་པོ་, za jehož vlády v 7. století se Dharma dostala do Země sněhu. Podrobil si válečníky a kmeny žijící na území za pohořím Ňänčhen Thangla གཉན་ཆེན་ཐང་ལྷ, prošel dobytým královstvím Žangžung, překonal pohoří Kchun-lun ཁུ་ནུ་རི་རྒྱུད a pokračoval až k poušti Taklamakan 塔克拉玛干沙漠 k oáze Chotanu 和田, kudy probíhala Hedvábná stezka. Přenesl sídlo vlády z Jarlungského údolí, odkud dávní králové vládli, na sever k řece Džiču སྐྱིད་ཆུ།. Tibetská kronika Zrcadlo osvětlující královské rodokmeny རྒྱལ་ རབས་ གསལ་ བའི་ མེ་ ལོང v češtině známá jako Zrcadlo králů zmiňuje jeho vizi bódhisattvy Avalókitéšvary vyzařujícího světelné paprsky, dopadající současně na tři královské paláce v Tibetu, v Číně a v Nepálu.

Paprsek vyslaný z Avalókitéšvarova pravého oka zamířil do Nepálu, kde zasáhnul jeho panovnický rod, což vedlo ke zrození královské dcery, pozdější první ženy krále Songcän Gampa. Paprsek vyslaný z levého oka doletěl do Číny, kde se zasloužil o zrození císařovy vnučky, pozdější druhé Songcän Gampovy ženy. Další paprsek, vyslaný z Avalókitéšvarova obličeje, naučil Tibeťany účinné šestislabičné modlitbě Om, mani padmé, húm! Konečně čtvrtý paprsek zasáhnul samého krále Namri Songcäna, což vyústilo ve zrod dharmarádži Songcän Gampa.

Sönam Gjalcchän / Zrcadlo osvětlující královské rodokmeny
král Songcän Gampo
král Songcän Gampo སྲོང་བཙན་སྒམ་པོ་ vládl tibetské říši v letech 629 ~ 710
malý Buddha nad jeho hlavou znázorňuje příchod Dharmy

Připisuje se mu zavedení klasické tibetštiny, jak ji známe dnes, neboť pověřil Thönmi Sambhótu ཐོན་མི་སམ་བྷོ་ཊ།, aby přizpůsobil původní tibetské písmo Mar. Vycházel přitom z písma dévanágarí používaného pro několik indických jazyků i zápis sanskrtu. Dévanágarí je potomek guptovského písma, jeho východní varianty se nazývaly nāgarī. Později je začalo vytlačovat písmo siddham používané dodnes ve východní Asii pro zapisování textů tantrického buddhismu. Thönmi Sambhóta vytvořil podle dévanágarí, ve kterém existují dva různé tvary písmen zvané lanca a vartu, dvě formy tibetského písma:

Nové tibetské písmo, založené na systému sanskrtu, upravil gramaticky tak, aby byl jazyk snáze použitelný, čímž začala psaná historie Tibetu. Za svou úspěšnou misi byl Thönmi Sambhóta jmenován ministrem. Písmo Učän se také oficiálně používá v Bhútánu.

V časech Songcän Gampa byl Thönmi Sambhóta vyslán do Indie, kde výtečně studoval písmo a jazyk s Áčárjou Dévavidjásimhou. Když se navrátil do Tibetu, vytvořil třicet písmen tibetské abecedy z padesáti písmen abecedy indické. Z šestnácti samohlásek ponechal nezbytné A E I O U a ostatní vyřadil. Samohláska A se stala esencí všech souhlásek.

Gö Locawa Žönmu Pala / Modrá kronika

Soustavným úsilím Songcän Gampa a Thönmi Sambhóthy se z tibetštiny stal nástroj, schopný přesně vystihovat i velmi složité pojmy. Nové písmo umožňovalo, aby se historické události, rodokmeny, legendy a poezie zachovaly v psané podobě, a také dalo vzniknout psané sbírce zákonů.

Mani Kabum
král Songcän Gampo sepsal také Mani Kabum མ་ཎི་བཀའ་འབུམ་ Sto tisíc slov mani
soubor učení a praxí zaměřených na Avalókitéštvaru, později odkrytý jako terma

Jedním z nejcennějších darů, které Songcän Gampo zanechal tibetskému lidu, bylo Šest konstitučních kodexů, které vytyčovaly zákony a principy, jimiž se tibetská vláda řídila během následujících staletí. První z Šesti konstitučních kodexů vytyčil administrativní a územní dělení Tibetu a obsahoval také třicet šest institutů, souborů směrnic, úředních pečetí a úřednických označení, používaných při práci vlády. Druhý kodex zavedl standardy měr a vah pro obilí, zlato a jiné věci s cílem regulování obchodních transakcí. Třetí kodex tvořily standardy pro morálku v zemi. Poslední tři kodexy konstituce obsahovaly konkrétní příklady, jak se tyto zákony mají aplikovat. O králích Tibetu se zachoval následující úryvek:

Měli těla lidí, ale jejich způsoby byly božské. Mezi jinými lidmi, v jiných královstvích, se to dříve nikdy nestalo a nezdá se, že se to ještě kdy stane. Takové věci jsou i mezi bohy opravdu vzácné.

fragment dokumentu z Tun-Chuangu

Multietnické starověké město Tun-chuang 炖煌 strategicky umístěné na Hedvábné stezce bylo již od 1. století důležitým místem šíření buddhismu do Číny. Texty objevené v přístěnku jeskynního chrámu začátkem minulého století v Tun-Chuangu jsou opravdovou pokladnicí tibetsky psaných materiálů a osvětlují dějiny Tibetu z doby tibetských králů. Zazděné buddhistické texty a dokumenty nakupené do výše tří metrů zapsané také v sanskrtu, choranštině, čínštině, sogdštině i ujgurštině obsahovaly i tibetské dvorní záznamy a letopisy o dávných králích z časů království Žangžung i pozdějších panovnících Tibetu, kteří byli postupně nahrazení vládci z linií buddhistických škol.

Songcän Gampo položil základy k rozvoji buddhistické tradice v Tibetu a po jeho působení se Tibet postupně stal centrem Dharmy v Asii. Značná část buddhistických nauk byla přenášena z Indie různými pandity a mistry od 8. století n. l. Základ nauk je postavený na původním odkazu učení Buddhy a posléze doplňovaný také o zkušenost realizovaných mistrů, kteří předávali své poznání přímo svým žákům. Proto je v tibetském buddhismu důležitá úloha gurua a živého předávání zkušenosti. Například uznávaný tantrický mistr Padmasambhava པདྨ་འབྱུང་གནས་ dokázal komunikovat s místními energiemi tak, aby zde podporovaly duchovní růst, uchovávání nauk a šíření buddhismu v Tibetu, a to i se začleněním původního náboženství. Pro pozdější generace ukryl poklady jako je Bardo thödol བར་དོ་ཐོས་གྲོལ vysvětlující jednotlié fáze barda བར་དོ་. Tehdejší odnože a směry tibetského buddhismu Kagjü, Karma, Jonang, Cchalpa, Phagmodu, Bodongpa, Taglung, Digung, Kadampa, Sákja a Ňingma se zformovaly ve školy tibetského buddhismu. Někteří učitelé jsou vyhranění a uchovávají pouze nauky jedné školy, jiní obdrželi i předání linií z jiných tradic. Tento způsob křížení různých tradic a linií nauky vnesl do tibetského duchovního života a kultury ono příznačné bohatství různých forem.

Tibet se stal velikou a bohatou zemí

V období krále Thisong Decäna ཁྲི་སྲོང་ལྡེ་བཙན dosáhla tibetská říše vrcholu své moci a stala se jednou ze tří největších mocností v Asii. K jejím územím patřily nynější části Ujgurjska, téměř celá provincie Kan-su 甘肃 a západní část S’-čchuanu 四川. V roce 763 tibetská vojska dokonce na tři týdny obsadila čínské hlavní město Si-an 西安 (původním jménem Čchang-an 長安). V roce 783 se mezi Tibetem a Čínou uskutečnily rozhovory vedoucí ke stanovení hranic mezi oběma těmito zeměmi. Všechno území v Kökenúrsku na západ od Tchao-čou a řeky Ta-tu bylo postoupeno Tibetu.

Svou mocnou moudrostí a svou pevnou helmou si podmanil území sahající od hranice s Tažig navrchu až po řadu průsmyků v Longšan. Jeho moc byla obrovská a bezmezná na jihu, severu, východě i západu. A tak se jeho obrovskou mocí stal celý Tibet velikou a bohatou zemí. Uvnitř však setrvával stále v lehkosti a štěstí.

z nápisu na doringu v údolí hrobek králů

Nechal poblíž hory Hépori ཧས་པོ་རི་ na snad nejnehostinnějším místě kraje Lhoka ལྷོ་ཁ་ས་ཁུལ། postavit klášter Samjä བསམ་ཡས་. U příležitosti jeho vysvěcení se předváděl ‚tanec duchů‘, ze kterého vznikla tibetská pantomima čham, mimo Tibet známější jako tanec masek. Kláštery se později staly nedílnou a charakteristickou součástí tibetské krajiny a kultury; byly sídly udržování vzdělanosti, nauk a disciplíny a každá rodina se snažila do kláštera umístit alespoň jedno ze svých dětí.

Buddhismus jako státní náboženství v Tibetu

V letech 792-794 v klášteře Samjä a částečně ve Lhase disputoval indický pandita Kamalaśíla པདྨའི་ངང་ཚུལ་ a čínský mistr Mo-che-jang. Čínská škola učila, že probuzení je náhlé a je výsledkem úplného duševního a fyzického odpoutání od světa. Podle indické školy je probuzení pomalý proces, který vyžaduje postupné duševní zrání. Disputace skončila uznáním pro obě strany. Král Thisong Decän ale rozhodl, že Tibeťanům je bližší učení indické, a ustanovil buddhismus v Tibetu jako státní náboženství. Byly o tom sepsány úřední dokumenty a královský edikt byl vyryt do doringu, jedné z kamenných stél důležitých pro historii Tibetu, jenž stojí vedle vchodu do hlavní chrámové budovy. Averze, která se vyvinula vůči čínským formám buddhismu, mohla být z části motivována také politickými ohledy. Vztahy s Indií byly obecně přátelské, kdežto Čína a Tibet měly za sebou dlouhou a trpkou historii konfliktů.

Tibet klášter Samjä
klášterní komplex Samjä obklopený krajinou obdělávaných políček v kraji Lhoka

Králův syn Thide Songcän ཁྲི་ལྡེ་སྲོང་བཙན་ známější jako Sänaleg སད་ན་ལེགས nařídil při překladech indických děl do tibetštiny zapisovat jednotlivé výrazy do seznamu. Vznikl tak třísvazkový katalog Mahávjutpatti s více než 10 000 hesly v sanskrtu a jejich tibetskými ekvivalenty, později používaný jako závazný zdroj při překládání.

Buddhismus se šířil nejvíce mezi studovanými lidmi vyššího společenského postavení, ale k masovému rozšíření potřeboval silnou ruku patrona. Proto je historie buddhismu v Tibetu neodlučitelná od králů.

USRHS-PHA

Postavením prvních chrámů a pořízením překladů súter začalo Buddhovo učení pronikat k srdcím a myslím lidu. Někteří zastánci bönu však patřili k velkým a významným rodinám a v šíření nové víry viděli nebezpečí pro stát. Pro stoupence bönismu nebylo zachování víry pouhou záležitostí náboženského přesvědčení, protože jejich místo na politickém výsluní ohrožovali noví přívrženci buddhismu. Jedním z těchto zastánců byl i král Darma, později známý jako Langdarma གླང་དར་མ།, který ihned po svém nástupu na trůn začal buddhisty pronásledovat. Vynechal jenom hrstku ochraňovanou mocnými siddhi jako byl Nyak Jñanakumara གཉག་ཛྙཱ་ན་ཀུ་མ་ར་ ( Skt. jñānakumāra ) kteří svým žákům předávali učení Vnitřní tantry. Zabíral jim majetek a vyháněl mnichy ze země tak dlouho, dokud jej jeden z nich ve snaze zabránit dalším královým hříchům roku 842 nezbavil života. Po smrti krále nastaly temné roky, během kterých se tibetské království rozpadalo. Formální spojenectví uzavřená s cizími mocnostmi se zhroutila, protože za Tibet již nevystupovala žádná ústřední autorita. Po roce 869 střední Tibet zpustošilo několik povstání, jež smetla poslední stopy jednotné královské vlády. Dlouhá léta od Langdarmova pronásledování nebylo ve středním Tibetu možné přijímat lidi do mnišského stavu. Kronika Modré anály Debther ngönpo གླང་དར་མ། zmiňuje tři mnichy kteří kvůli pokračování v linii udílení starých zasvěcení putovali na západ a na sever do Centrální Asie. Stará buddhistická centra jako Chotan 和田 a Tun-chuang 炖煌 byla dosud činná.

Někteří členové královské rodiny se odstěhovali na západ a založili tam malá, buddhismu nakloněná království: království v Guge གུ་གེ་ (přetrvalo do roku 1630) a království v Ladaku (udrželo si nezávislost až do roku 1842). Dodnes tento krajní výběžek indického Kašmíru kulturně tvoří jakýsi malý Tibet. Panovníci sem povolali řemeslníky a malíře, nechali vybudovat obrovské stavby a podporovali šíření posvátných textů. Království Guge se na dlouhou dobu stalo nositelem buddhistické tradice Tibetu.

Tibet Guge Tholing
ruiny kláštera Tholing, kdysi významné centrum království Guge

Král Ješe Ö ལྷ་བླ་མ་ཡེ་ཤེས་འོད། vystavěl klášter Tholig མཐོ་ལྡིང་དགོན་པ, první a nejdůležitější klášter v západním Tibetu. Rozhodl se do Kašmíru vyslat jednadvacet mladíků, aby tam studovali sanskrt a buddhistické nauky. Kašmír byl domovem mistrů a meditačních technik již v prvních stoletích našeho letopočtu, a působily v něm jak racionální proudy buddhismu (sarvastiváda, sautrántika, jógáčára, madhjamaka), tak tantrické nauky. Tamní vedra a útrapy cestování přežili pouze dva z nich. Ti s sebou v roce 978 přivedli několik indických panditů; tento rok se považuje za začátek obrody pro buddhismus v Tibetu. O něco později dostal od krále Čhangčhub Ö ཇབྱང་ཆུབ་འོད། pozvání Atíša ཇོ་བོ་རྗེ་དཔལ་ལྡན་ཨ་ཏི་ཤ།, který nakonec v Tibetu strávil posledních dvanáct let svého života.

Marpa překladatel མར་པ་ཆོས་ཀྱི་བློ་གྲོས་ přinesl z Indie do Tibetu desítky tanter a Šest nauk Náropy ནཱ་རོ་ཆོས་དྲུག་. Další mistři pocházeli ze Svátu, z Kašmíru a ze západní Indie, odkud byli vytlačeni muslimy. Je to období nových překladů, ve kterém se staré texty překládaly s důrazem na přesnost. Stará škola používala volné překlady, duch textu v nich byl důležitější než přesný překlad. Časově se obnovení tibetského buddhismu do značné míry shoduje s nezvratným úpadkem buddhismu v Indii. Tibet tak v prvních staletích druhého tisíciletí znovu přivítal mistry, vykladače a poustevníky. V tibetském buddhismu se objevuje fenomén vědomě se rodících inkarnací lamů, v tomto případě se jedná o linii karmapů. Třetí karmapa Rangčung Dordže རང་བྱུང་རྡོ་རྗེ་ předpověděl své další zrození a čtvrtý karmapa Rolpä Dordže རོལ་པའི་རྡོ་རྗེ་ byl uznán jako první tulku v Tibetu.

Tibet pod vlivem Mongolské říše

Ve 13. století byl Tibet zhruba na sto let pod vlivem Mongolské říše. Tibet chtěl okupovat Čingischán, nakonec se ale svého úmyslu vzdal. Několik let po jeho smrti se o to v roce 1239 pokusili Mongolové pod vedením Godana, vnuka velkého vojevůdce, a zastavili se až necelých sto kilometrů severně od Lhasy. Tibetští šlechtici a mniši pověřili klášterního opata v Sakji, jímž byl lama Künga Gjalcchän ས་སྐྱ་པཎྜི་ཏ་ཀུན་དགའ་རྒྱལ་མཚན་, zvaný pro svou znalost sanskrtu Sakja-pandita, aby s nájezdníky vyjednával. Künga Gjalcchän udržel Mongoly v patřičných mezích, ale panovníkům ze severu postoupil protektorát, dal se jmenovat jejich představitelem a místokrálem Tibetu. Roku 1244 se Sakja-pandita vydal do Kökenúrska, a s sebou vzal svého desetiletého synovce Phagpa Lodö Gjalcchäna ཆོས་རྒྱལ་འཕགས་པ་. S tehdejším vládcem Mongolska Godanem uzavřel dohodu, jíž opati ze Sakje uznali svrchovanost mongolských chánů nad Tibetem výměnou za funkci správců země a zástupců mongolské moci po celou dobu její vlády. Čínský vynález knihtisku, tedy tisku z dřevěných matric vyřezaných pro každou stránku se v tomo období projevil vydáním Hevadžra tantry དགྱེས་པ་, kterou Phagpa Lodö Gjalcchän nechal kolem roku 1270 vytisknout. Mongolská říše přijala čínské dynastické označení Jüan a Phagpa se jako nejvýznamnější tibetský duchovní stal důležitým pro utváření mongolsko-sakjaského společenství. Počátkem 13. století tak klášter v Sakji byl velkým mocenským centrem.

Minulé skutky rozhodly, co napříště
rozloučí nebo spojí živé bytosti.
Hle, kterak sup se dravě vrhá na sviště,
leč vydra sovu má ve velké vážnosti.

~ Sakja-pandita

V Tibetu vládlo několik rodinných klanů spojených s jednotlivými náboženskými tradicemi a pod jejich slabou vládou mohla šlechta dál vést své osobní války. Náboženská díla se stala nástrojem potvrzení moci šlechty, která je finančně podporovala. Buddhistické texty shromažďované v klášteře Narthang སྣར་ཐང་ byly koncem 13. století uspořádané do sbírek Kandžur a Tandžur. V tomto období, kdy vládnoucí dvory spojoval buddhismus, tvořily Čína, Tibet a Mongolsko jeden celek. Žák osmého karmapy Tsuglag Trengwa གཙུག་ལག་འཕྲེང་བ། ve svém díle Festival mudrců མཁས་པའི་དགའ་སྟོན། představil dějiny buddhismu v Indii, Tibetu a Mongolsku s důrazem na školu Karma Kagjü a jeden oddíl díla obsahuje historické nápisy na kamenných stélách. Ve druhé polovině 14. století zaznamenala mongolská moc úpadek a opati ze Sakji tak přišli o kontrolu nad převážnou částí Tibetu - vliv se omezil jen na část kraje Cang, kde stály jejich hlavní kláštery. Po svržení Mongolů padla v Číně mongolská dynastie Jüan a byla založena dynastie Ming s čínskými císaři.

Ve 14. století dynastie Phagmoda svazky s Mongolskou říší zpřetrhala, v 15. století politickou moc z jejich rukou převzali princové z dynastie Rinpung a v 16. století ji drželi princové z dynastie Cangpa.

V roce 1372 přišel z Amda ཨ་མདོ། do oblasti Ü-Cang དབུས་གཙང་ Congkhapa ཙོང་ཁ་པ།, který podnítil morální reformu uvnitř školy Kadam a vydláždil tak cestu pro pozdější školu Gelug dalajlamů. Congkhapův synovec Gendündub དགེ་འདུན་གྲུབ་ (1391~1474), posmrtně označený za prvního dalajlamu, pokračoval v jeho reformní činnosti a jižně od Žikace གཞིས་ཀ་རྩེ། založil klášter Tašilhünpo བཀྲ་ཤིས་ལྷུན་པོ་, pozdější sídlo pančhenlamy, druhého nejvýznamnějšího tulku linie Gelug. Spolupráce gelugpy s Mongoly se prohloubila, když se čtvrtým dalajlamou stal Mongol Jöntän Gjamccho བསོད་ནམས་རྒྱ་མཚོ་, Altanchanův vnuk. Dalajlama ani pančenlama se původně netěšili takové posvátné úctě jako dnes. Jejich uctívání se zrodilo až z úsilí a úspěchů dalajlamy Ngawang Lozang Gjamccho ངག་དབང་བློ་བཟང་རྒྱ་མཚོ་ známého jako Velký pátý. Jako první se vedle funkce duchovní hlavy státu chopil také světské moci a zakázal školu Jonang ཇོ་ནང་ blízkou cangpovským králům, jejíž učenec Kunga Nyingpo ཀུན་དགའ་སྙིང་པོ་ známější jako Tāranātha तारानथ sepsal dodnes čtenou Historii buddhismu v Indii a indickou verzi životopisu Padmasambhavy. Nechybělo mnoho a školu Karma Kagjü potkal stejný osud, desátý karmapa Čhöjing Dordže ཆོས་དབྱིངས་རྡོ་རྗེ་ zažil konfiskaci karmapovských klášterů a musel Tibet na dvacet let opustit. Roku 1642 ustanovil pátý dalajlama hlavním městem Lhasu ལྷ་ས, kde položil základy majestátního paláce Potála ཕོ་བྲང་པོ་ཏ་ལ་་. Roku 1644 dobyli Mandžuové Čínu a založili dynastii Čhing. Jejich pozvání přijal pátý dalajlama a roku 1652 navštívil Peking, kde byl přivítán s velkými poctami. Mandžuský císař i přítomní mongolští náčelníci požádali dalajlamu aby jim poskytl podrobná písemná pravidla ohledně organizace klášterního života, které byly poté klášterům rozeslány s dalajlamovou pečetí. Velký pátý měl silné duchovní spojení s tertönem Terdag Lingpou གཏེར་བདག་གླིང་པ་, který nedaleko Lhasy založil klášter Mindrolling སྨིན་གྲོལ་གླིང་དགོན་པ་, pozdější centrum buddhistických rituálů a praxí, obsahujících nejvyšší úrovně učení a praxí dzogčhenu. Po smrti Velkého pátého nastalo nejbouřlivější období novodobých dějin Tibetu.

Světská i duchovní moc přešla do rukou dalajlamů a regentů

V polovině 17. století světská i duchovní moc postupně přešla do rukou linie dalajlamů. Dalajlamové ovšem často umírali mladí, takže po sto šedesát let vládli Tibetu regenti pod ochranou Mandžuů, národa příbuzného Mongolům. Následovalo období bojů, nesvárů a hádek mezi Tibeťany, Číňany a Mongoly.

Ekonomické zdroje, využívané v období tibetské říše k udržování dvousettisícového vojska, byly později přesunuty na podporu obyvatel klášterů. Tento přesun zdrojů vedl nevyhnutelně k tomu, že tibeťané zanedbávali obranu země. Proto byl od dob pátého dalajlamy Tibet vojensky i politicky závislý na jiných národech. Vnitřní spory a vnější hrozby se řešily prosbami k cizím mocnostem, aby zasáhly.

V roce 1709 poslali Mandžuové do Lhasy svého prvního císařského zástupce. Tento představitel, nazývaný amban, byl prvním zahraničním oficiálním zástupcem, který kdy žil v Tibetu. Ambanům jako místodržícím mandžuského císaře s trvalým pobytem ve Lhase navíc podléhala zdejší vojenská posádka. S výjimkou posledních několika let vlády Čhingů, dbal císař o to, aby byli do Lhasy posíláni Mandžuové, nikoli Číňané. Mandžuská šlechta měla těsné příbuzenské vztahy s Mongoly a Mandžuové, podobně jako Mongolové, upřímně ctili dalajlamu. Tibeťané nepokládali Mandžuy za podřadné existence, ale za představitele diasporního tibetského společenství se zájmem o zachování svých tradic.

Džungarští Mongolové přinesli Tibetu zkázu

Vlády v Tibetu se v roce 1717 na krátkou dobu ujali Džúngarové a mnoho klášterů bylo poškozeno, mezi nimi i Mindrolling, později obnovený sedmým dalajlamou Lozang Kalzang Gjamccho སྐལ་བཟང་རྒྱ་མཚོ་. Jenom představená kláštera Samding ཡར་འབྲོག་བསམ་སྡིང་དགོན། u posvátného sladkovodního jezera Jamdok ཡར་འབྲོག་གཡུ་མཚོ་, považována za znovuzrození Dordže Phagmo བསམ་སྡིང་རྡོ་རྗེ་ཕག་མོ, nejvyšší inkarnace ženy v Tibetu a třetí nejvyšší osoba v hierarchii po dalajlámovi a pančenlámovi dokázala Džúngary zahnat na útěk. Čínská vláda viděla v Džúngarech hrozbu a vyslala do Tibetu dvě válečné výpravy. Džúngary se podařilo vytlačit v roce 1720, kdy vstoupila do Tibetu čínská vojska a usídlila se ve Lhase. Tibet se tehdy částečně stal součástí Číny, byla mu však ponechána vnitřní nezávislost.

Začátkem 18. století mniši řádu Gelugpa povolali do země mandžuského císaře, aby je zbavil Džúngarů. Ty předtím pozvali, aby je zbavili Chóšudů, které zase povolal pátý dalajlama, aby se zbavil místních králů Cangu a Beri a mohl nastolit nadvládu řádu Gelug po celém Tibetu. Následné nucené vytvoření mandžuského protektorátu nad Tibetem spolu se zničením lhaského opevnění, jmenováním dvou císařských představitelů a umístěním vojenské posádky ve Lhase znamenaly konec nezávislosti Tibetu.

Erbert Lobue

18. století byl sestaven první tibetsko-anglický slovník a gramatika, o něž se zasloužil maďarský badatel Kőrösi Csoma Sándor. Doplnil také katalog Mahávjutpatti o angličtinu. V Tibetu byly později k tomuto katalogu přidávané i čínské a mandžuské ekvivalenty. V tomto období se již hodně rozšířil dřevorytecký tisk textů. Na svých cestách po středním a západním Tibetu si lama Šhabkar ཞབས་དཀར་ཚོགས་དྲུག་རང་གྲོལ་ během své návštěvy kláštera Gandän གངས་རིན་པོ་ཆེ་ z dřevěných desek vytiskl posvátné texty. Do Tibetu a Číny dorazili první křesťanští misionáři. Byli to zbožní, ale také vzdělaní muži, již začali pořizovat mapy Tibetu. Jak ubíhal čas, byly mapy vnitrozemí čím dál podrobnější. Protože Tibet byl vždy více otevřený Asiatům než Evropanům, Britové zaměstnali stotřicet indických a sikkimských učenců, aby tuto zemi zmapovali.

Tibet mapa
mapa z roku 1570 vykresluje Tibet jako samostatné území

O tibetské historii, kultuře i zvycích přinášeli do Evropy zprávy nejrůznější cestovatelé, mezi prvními františkánský misionář Odorik z Pordenone. Někteří o svém cestování po Tibetu vydali poutavé tibetské cestopisy popisující přírodu a tibetské tradice. Mezi poslední, kdo měl ještě možnost poznat tradiční Tibet, patří Giuseppe Tucci a Fosco Maraini. Díky zlepšující se vzdělanosti se objevilo ekumenické hnutí rime, jež uplatňuje nesektářský postoj a snaží se o přesah, spolupráci a porozumění mezi školami. Hnutí rime z východního Tibetu vzniklo z iniciativy mistrů Džamjang Khjence Wangpo འཇམ་དབྱངས་མཁྱེན་བརྩེའི་དབང་པོ་ ze školy Sakjapa, Džamgon Kongtrul Lodro Thaje འཇམ་མགོན་ཀོང་སྤྲུལ་བློ་གྲོས་མཐའ་ཡས། ze školy Karma Kagjü či Patrul Rinpočhe རྫ་དཔལ་སྤྲུལ་རིན་པོ་ཆེ་. Myšlenkové a naukové bohatství tibetského buddhismu, jeho tradice a organizační formy, jakož i praktické činnosti se postupem doby začaly ze své kolébky šířit do všech světových stran. Výrazným způsobem zasáhly do utváření duchovního a materiálního života řady zemí himálajského pásu i vnitřní Asie.

Dodnes je zachována schopnost mistrů vstoupit v době odchodu z hmotného těla do stavu meditace zvaného thukdam ཐུགས་དམ་ a uchovávat tělo ještě několik dní teplé i poté, co z hlediska západní medicíny již život ustal – není hmatatelný tep ani přítomný fyzický dech. Ukazuje to na schopnost překonat dualitu materiální dimenze. Tibetská medicína se v této oblasti světa vzájemně ovlivňuje s ájurvédou a trochu i s čínskou medicínou. Podobně jako ony je i tibetská medicína komplexní systém, založený zejména na pochopení konstituce i momentální situace jedince. Léčbu pak tvoří úprava životního stylu dle momentálních okolností, správný způsob stravování, tělesná cvičení, duchovní praxe a aplikace unikátních bylinných přípravků. K obnovení rovnováhy v těle se používá tibetská masáž kunye. V tibetských himálajských oblastech je také stále živá tradice delogů.

19. století je už zlatou dobou v dějinách objevování a všestranného poznávání Tibetu - zeměpisného, geologického, etnografického, náboženského atd. Zároveň je i dobou zrodu vědního oboru tibetologie, disciplíny zkoumající jazyk, dějiny, písemnictví, náboženství, filozofii a další aspekty hmotné a duchovní kultury Tibetu, který se bohužel ocitl na křižovatce strategických zájmů Ruska a Velké Británie.

Události 20. století pro Tibet znamenaly období velkých změn

V roce 1876 se narodil třináctý dalajlama Thubtän Gjamccho ཐུབ་བསྟན་རྒྱ་མཚོ་, osobnost, která Tibet významně ovlivnila. V devatenácti letech roku 1895 nastoupil na trůn. Mandžuové měli v Tibetu jen velmi malý vliv a proti dalajlamovu převzetí moci nic nenamítali. Roku 1903 se Britové rozhodli vyjasnit vztahy s Tibetem a vyslali vojenskou misi, se kterou ovšem tibetská vláda odmítla jednat. Střet s britskými vojáky si na tibetské straně vyžádal několik tisíc životů a třináctý dalajlama raději uprchl do Mongolska. Tibeťané byli přinuceni podepsat anglo-tibetskou bilaterální dohodu, čímž byly ovšem popřeny jakékoli čínské nároky na suverenitu nad Tibetem. Roku 1908 dorazil třináctý dalajlama na pozvání do Pekingu. Po návratu do Lhasy provedl řadu klášterních a politických reforem. Do Tibetu ovšem vstoupila vojska skomírající mandžuské Číny, a dalajlama uprchl tentokrát do Indie. V důsledku dalajlamovy vytrvalé snahy vyvíjené z Dardžilingu a neutuchajícího boje samotných Tibeťanů byli z centrálního Tibetu nepřátelsky smýšlející Číňané vypuzeni.

Buddha ze slavné země indické předpověděl, že o blaho Tibetu budou pečovat převtělenci bódhisattvy Avalókitéštvary, počínaje zbožnými králi dávnověku až do našich dnů.

~ třináctý dalajlama

V roce 1911 vypukla v Číně revoluce, která vyústila ve svržení dynastie Čching, a stažení čínských vojsk z Tibetu. Po cestě nazpátek z dvouletého exilu dalajlama nějaký čas pobyl v klášteře Samding ཡར་འབྲོག་བསམ་སྡིང་དགོན།, dokud Číňané úplně neodjeli. Roku 1913 se vrátil do Lhasy, vyhnal ambana a vyhlásil v zemi nezávislost. Tento stav trval několik desetiletí, i když Čína nezávislost Tibetu nikdy formálně nepotvrdila. Třináctý dalajlama nepředal mnoho iniciací, ale byl prozíravým politikem, který dokázal udržet Tibetu nezávislost v obtížné době. Pokoušel se svou zemi modernizovat a reformovat vládní systém. Kdyby se dbalo na jeho rady a pokračovalo v jeho politice, mohl být osud Tibetu úplně jiný. Náhlé úmrtí třináctého dalajlamy v roce 1933 uvrhlo Tibet do politické nejistoty.

Vlády se ujal roku 1934 poněkud rozporuplný regent Jamphel Yeshe Gyaltsen ཐུབ་བསྟན་འཇམ་དཔལ་ཡེ་ཤེས་རྒྱལ་མཚན་, jehož hlavním úkolem bylo ustanovit nového dalajlamu. Jedna ze tří vyhledávacích skupin dorazila v přestrojení za obyčejné pocestné do čínské správní jednotky Čching-chaj 青海 nazvané podle jezera Kukunor མཚོ་སྔོན་ 青海湖 čínsky Čching-chaj-chu 青海湖 na místo, kde se setkává kultura tibetská, mongolská, čínská a muslimská. V místní vesnici se nacházel dvouletý Lhamo Döndub ལྷ་མོ་དོན་འགྲུབ་, budoucí čtrnáctý dalajlama Tändzin Gjamccho ཏ་ལཻ་བླ་མ་བསྟན་འཛིན་རྒྱ་མཚོ་. Po delších peripetiích se v klášteře Kumbum སྐུ་འབུམ་བྱམས་པ་གླིང་ konala jeho instalace. V té době už byli ve Lhase očekávání, a vydali se na tříměsíční pouť. Nakonec byl v paláci Potála intronizován jako duchovní vůdce Tibetu.

Vstoupili jsme do jedné z nejodlehlejších a zároveň nejkrásnějších končin světa - do gigantických velehor lemujících nekonečné rovné pláně, kterými jsme prolézali jako mravenečci. Občas jsme narazili na proud tající ledové tříště, jíž jsme se s hlučným cákáním přebrodili. Každých několik dní jsme míjeli malé osady, choulící se v zářivé zeleni pastvin anebo jakoby přichycené na úbočích hor. Někdy jsme v dálce zahlédli klášter trůnící neskutečně vysoko na vrcholku strmého svahu. Ale většinou terén představoval pouze vyprahlý pustý prostor, po němž se proháněl jen divoký vítr obtěžkaný prachem a jejž bičovala hrozivá krupobití jako memento dosud živých sil přírody.

čtrnáctý dalajlama / Svoboda v exilu

Pod záminkou pomoci se odehrála Čínská anexe Tibetu

Těžké časy prožívá Tibet od padesátých let, kdy Mao Ce-tung 毛泽东 vyslal armádu s cílem podmanit si Tibet a připojit jej k Číně. Tento proces se připravoval delší dobu, ale pro mnoho mnichů v jejich klášterní odloučenosti přišla změna politických poměrů nečekaně. Do Lhasy dorazily 9. září 1951 tři tisíce čínských vojáků. V důsledku příchodu dalších dvaceti tisíc vojáků a vynucených dodávek potravin se tibetské hospodářství dostalo do vážných problémů.

Tibet je veliká země. Máte slavnou minulost. Před dávnými časy jste dokonce obsadili kus Číny. Ale v současné době jste zůstali pozadu a my vám chceme pomoci.
Za nějakých dvacet let se můžete klidně dostat před nás, a potom to budete zase vy, kdo nám přijde na pomoc.

~ Mao Ce-tung

V Tibetu, který leží ve velké nadmořské výšce, se zvuk šíří na velké vzdálenosti, takže jsem ve svém pokoji v Potále slyšel pravidelné údery do vojenských bubnů dávno před tím, než jsem spatřil nějaké vojáky. Vyběhl jsem se svým dalekohledem na střechu a odtud jsem je pozoroval, jak běží v dlouhých, jako had se vinoucích kolonách, zahalených oblaky prachu. Když dopochodovali k městským hradbám, zdvihli nad hlavy transparenty s portréty předsedy Maa a jeho náměstka Ču Tea a mávali rudými prapory. Pak zazněly z polnic a trub vojenské fanfáry.

čtrnáctý dalajlama / Svoboda v exilu

Během čínské anexe mnoho Číňanů zahynulo hladem, jiní podlehli výškové nemoci, která postihovala cizince v Tibetu. Šestnáctý karmapa Rangdžung Rigpä Dordže རང་བྱུང་རིག་པའི་རྡོ་རྗེ་ uprchl do Bhútánu a pak do Sikkimu, zemí s převážnou většinou tibetského obyvatelstva, a vystavěl tam klášter. Tibetské vojsko bylo zahnáno a představitelé vlády byli odvezeni do Pekingu, kde museli pod nátlakem podepsat Sedmnáctibodovou dohodu o formálním přijetí čínské moci, pro jejíž stvrzení bylo použito podvržené pečeti tibetského státu. Tibetská vláda existovala do roku 1954, kdy čínští komunisté v Tibetu zřídili Přípravný výbor autonomní oblasti Tibet, zdánlivě důležitý krok k autonomii. Z jedenapadesáti kandidátů si většina mohla moc a majetek udržet jen pokud nedali najevo odlišný názor. S postupem Číny se do Země sněhu dostali i cestovatelé z Československa. Novinář Karel Beba na pozvání Čínské lidové republiky pořídil unikátní fotografie a později o Tibetu ve své knize Tajemný Tibet nastínil její lepší zítřky. Vlajka s bílou zasněženou horou pod tmavě modrým nebem byla čtrnáctým dalajlamou stanovena jako oficiální vlajka Tibetu. Začátkem roku 1956 během novoročního svátku Losar státní věštec z Näčhungu གནས་ཆུང་དགོན་པ། řekl dalajlamovi „ světlo jižin norbu zazáří na Západě “.

Ve Lhase propuklo v roce 1959 velké povstání

Dřívější společenský a vládní systém v Tibetu nebyl bez chyb, ani neodpovídal měnící se době. Tibeťané byli však připraveni sami tento systém změnit. Dalajlama se rozhodnul zrušit zásadu dědičné zadluženosti zatěžující tibetské rolníky, přestože vztah mezi vlastníkem půdy a jeho nevolníkem byl v Tibetu mnohem humánnější než v Číně. Začátek pozemkové reformy znamenal zlepšení pro tisíce lidí, ale „osvoboditelé“ měli jinou představu o tibetském zemědělství. Kolektivizace zahájená v provincii Amdo a postupně uplatněná v celém Tibetu byla příčinou všeobecného hladomoru v zemi a smrti statisíců Tibeťanů. I přes opakované sliby národní autonomie se Tibeťané dočkali především porušování základních lidských práv. Ve Lhase vypuklo 10. března 1959 povstání, během kterého bylo zabito přes osmdesátšest tisíc tibeťanů.

Svojí rodnou zemi muselo opustit mnoho významných mistrů. Hlavní představitel Tibetu čtrnáctý dalajlama Tändzin Gjamccho ཏ་ལཻ་བླ་མ་བསྟན་འཛིན་རྒྱ་མཚོ་ uprchl do indického Ásámu na území dnešního Arunáčalpradéše. V Bódhgaji ( Skt. बोधगया ) v tibetském klášteře na dohled od chrámu Mahábódhi ( Skt. महाबोधी विहार ) postavený Ašókou a v sousedství stromu bódhi, pod kterým Buddha dosáhl realizace, vysvětil skupinu sto šedesáti dvou tibetských noviců na gelongy དགེ་སློང་. V následujících letech sehrál v Indii významnou roli pro další aktivity tibetského buddhismu založením Central Institute of Buddhist Studies devatenáctý Bakula Rinpoche བ་ཀུ་ལ ༡༩ ངག་དབང་བློ་བཟང་ཐུབ་བསྟན་མཆོག་ནོར།, který díky svému diplomatickému pasu navštívil i Československo. Geše Rabten Rinpočhe se s ozvěnou střelby za zády v nedaleké Lhase vydal s malou skupinou kolegů a žáků pěšky směrem k jižním hranicím do Indie. Taklung Tsetrul Rinpočhe སྟག་ལུང་རྩེ་སྤྲུལ་བཤད་སྒྲུབ་ཕྲིན་ལས་ཉིན་བྱེད་བཟང་པོ་ odešel do Sikkimu v severní Indii a domovský klášter Dordže Drak རྡོ་རྗེ་བྲག་དགོན་པ། zničený během bitvy o Čhamdo ཆབ་མདོ་ dal znovu vybudovat v Šimle शिमला v oblasti patřící původně nepálskému království. Kyabje Trulshik Rinpočhe འཁྲུལ་ཞིག་ངག་དབང་ཆོས་ཀྱི་བློ་གྲོས་ odešel do Nepálu.

Indická a tibetská kultura jsou jen dvě různé větve jednoho a téhož stromu bódhi.

~ Mórárdží Desáí

Z rozhodnutí čínského politického vedení vznikla Tibetská autonomní oblast a systematicky se začaly zavádět komunistické reformy. V Číně vypukla kulturní revoluce a v rámci boje se čínská mládež vydala i do okrajových provincií. Bylo zničeno nebo poškozeno na 6254 klášterů i části měst. Více než milion Tibeťanů přišlo o život v důsledku čínské okupace. Velké přírodní bohatství Tibetu a jeho kulturní statky, zejména sochy, thangky, které zdobily kláštery a chrámy po dobrých třináct set let, byly vyváženy do Číny v nekonečných konvojích nákladních aut. Klášterní zdi byly strženy, trámy byly použity na stavbu čínských domů a kamenné kvádry rozstříleny dělostřelectvem či roztrhány dynamitem. K největším ztrátám patří zničení tisíců starobylých sanskrtských, pálijských a tibetských textů, dobře uchovaných v chladném a suchém tibetském podnebí, z nichž většinu Číňané spálili. Tibetští kočovníci, zvyklí svobodně se pohybovat na rozlehlých územích se v průběhu staletí ocitli pod nadvládou království Žangžung, tibetské říše, nejrůznějších místních šlechticů a několika dalajlamů. Komunistčtí vládci Čínské lidové republiky kočovníky přiměli, aby se usadili, a zničili tak tradiční tibetský způsob života. Klášter Tašilhünpo byl བཀྲ་ཤིས་ལྷུན་པོ་ přemístěn do indické Dharamsaly, kde sídlí také CTA. Následky kulturní revoluce Tibeťané pociťují dodnes. Nepokoje panovaly až do roku 1976, kdy Mao zemřel a situace v Tibetu se změnila. Děti ve školách se mohly učit pouze čínštinu, teprve koncem sedmdesátých let byla povolena také výuka tibetštiny.

Před očima ti ukazují melasu, ale do úst ti lijí pečetní vosk.

~ tibetské přísloví

V současnosti jsou kvůli ochraně životního prostředí na Tibetské náhorní plošině možnosti pastevectví a zemědělství postupně omezovány a Tibeťané dávají přednost sezónní práci třeba jako sběrači housenice čínské 冬虫夏草. Pro vstup do Tibetu návštěvníci potřebují zvláštní povolení a během významných dní je celý region uzavřený. Vlajka se sněžnými lvy je v Číně zakázaná. Řada organizací i jednotlivců v České republice dlouhodobě podporuje nezávislost Tibetu a jeho právo na sebeurčení. V současné době jsou kláštery a části měst rekonstruovány, avšak mnoho cenných uměleckých děl a textů je nenávratně ztraceno. Naštěstí zatím není ztraceno bohatství a rozmanitost nauk Tibeťanů a je možné se s nimi stále setkávat a mít možnost objevovat bohatství potenciálu Dharmy. Mniši kláštera Tašilhünpo navštívili Českou republiku, kde ukázali sypání mandaly.

srivatsa - buddhismus

buddhismus.cz