Buddhismus
textyučiteléobrázkyodkazyúvod

Tibet

Tibet byl vždy považován za tajemný a vzbuzující mnoho otazníků, možná i proto, že umístění Tibetu v ohraničení několikatisícovými horami, jej činilo prakticky do minulého století nepřístupnou zemí, izolovanou od okolního světa. Evropské pojmenování Tibetu vzniklo ze zápisu T.B.T. v arabštině, kterým se Tibet označoval v islámských krajích, případně z výrazu Tö-Bö používaného arabskými zeměpisci. Tibeťané Tibet nazývají nebo Böjul, sami sebe Böpa. Za starých dob existoval pro jednotlivé části Tibetu společný název Thikor-čugsum. Tibet je tvořen převážně náhorní plošinou, prostředí a životní podmínky na ní se ale značně liší mezi jednotlivými oblastmi. Tibetská náhorní plošina mohla být také místem vzniku člověka. Na různých místech Tibetu byly nalezené doklady o přítomnosti lidí na plošině už ve starší době kamenné. Kromě nedobytných hor pokrytých sněhem Tibet pokrývají hory porostlé lesy, horské pastviny i pusté pláně. I z tohoto důvodu bylo hlavní obživou místních obyvatel zemědělství. Daří se pěstovat horský ječmen, z kterého se vyrábí tradiční pražená mouka tsampa, základ stravy Tibeťanů, obvykle konzumovaná s čajem s máslem. Tibeťané chovají jaky, ovce, koně, kozy. Díky jakům je zde získáváno topivo, které se suší z jejich exkrementů. Jinak je v oblasti omezená zásoba topného dřeva. Chovaná zvířata poskytují potřebnou vlnu pro výrobu tradičních oděvů, velmi hřejivých a odolných.

hlavní město Lhasa a palác Potála, Tibet

palác Potála, Lhasa

Nejvyšší horu světa Mount Everest místní obyvatelé vždy uctívali a klaněli se jí. Posvátným místem je pro Tibeťany i hora Kailás v západní oblasti tibetské náhorní plošiny, která ale není cílem zdolávání horolezci. Ani známý horolezec Reinhold Messner nechtěl poskvrnit její posvátnou majestátnost, a absolvoval pouze poutní cestu kolem hory. V okolí Kailásu pramení řeky Sengge-khabab, Langčhen-khabab, Mačha-khabab a Tačhog-khabab. K největším jezerům patří Manasaróvar nebo Tengrinúr. Tibet je srdce Asie. Jeho krása bere dech. Klid údolí je hluboký, ticha se lze takřka dotknout. V zimě většina řek zamrzá až na dno. I když jsou monzuny blokovány horami, bouře mají takovou sílu, že v několika minutách smetou celé stráně i s lidmi. Odpovídá lidské přirozenosti, že obyvatelé takové země udělají vše pro to, aby její přírodní síly dokázaly zkrotit. Dalajlamův bratr Thubtän Džigme Norbu o Tibetu řekl: “Každý cestovatel, který kdy stanul v Tibetu, popisoval především divokost krajiny. Je to země tak klidná a tichá a tak krásná, že dokonce i my, kteří jsme se zde narodili, jsme silně dojati. Ale stejně jako umí být tichá, umí být tak hlučná až se zdá, že se blíží konec světa. Pokud je tato země mocná ve svých klidných momentech, je mnohem mocnější, když se zasmuší. Žije-li člověk v takovém světě, je pro něj těžké nenechat se jím ovládnout.”

Tibet není kvůli svým geografickým podmínkám příliš osídlenou zemí, není zde tedy mnoho velkých sídel. Největším tibetským městem je Lhasa, kde se nachází majestátní palác Potála, dřívější sídlo dalajlamy, malebné dalajlamovské letní sídlo Norbulingka, někdejší lékařská fakulta na kopci Čagpori a především vznosný chrám Džókang v centru staré Lhasy. Druhým největším městem je Žikace na jihu provincie Cang, které bylo také sídlem Pančhenlamy v klášteře Tašilhünpo. Třetím největším městem je Čhamdo v provincii Kham a čtvrtým Gjance s klášterem Palkhor-čchöde se stúpou Kumbum. Tibetské náboženské stavby jsou plné obrazů a symbolů, jejichž cílem je nasměrovat mysl k probuzení. Bývají usazeny na strmých kopcích, jako by se vznášely ve vzduchu mezi zemí a nebem. Běžná praxe je stavět modlitebny se čtyřmi sloupy připomínající čtyři ušlechtilé pravdy a osmi trámy symbolizující osmidílnou ušlechtilou stezku. Častým motivem je symbol cyklické existence. Na horských úbočích, v zapadlém koutě uprostřed skal nebo v blízkosti klášterů se tyčí stúpy (tib. čhörten), připomínající drama nespočetných bytostí, jež se nejprve poslepu a potom s rostoucím uvědoměním prodírají namáhavým a trýznivým sledem životů a smrtí k osvícení, k buddhovství. Každá část stúpy představuje jeden ze živlů, ze kterých je vše složeno a v něž se tělo po smrti opět rozkládá. Do některých stúp se ukládá popel s kostmi, častěji ale obsahují thangky nebo texty s Dharmou.

Historie Tibetu a tibetská kultura byla po staletí tradována ústně. Příběhy popisují dávnou zemi Šang-Šung (Žangžung), jejíž velká část se později stala součástí Tibetu. Již v Šang-Šungu lze nalézt kořeny tibetské medicíny. Později se vzájemně ovlivňovaly léčebné systémy v této oblasti světa s čínskou medicínou a ajurvédou, neboť podobně jako ony je tibetská medicína velmi komplexní systém, založený zejména na pochopení konstituce i momentální situace jedince. Léčbou je v první řadě aplikace správného způsobu života dle momentálních okolností, správný způsob stravování, tělesná cvičení, duchovní praxe a unikátní bylinné přípravky. I přes ústní předávání historie Tibetu se dochovaly staré tibetské kroniky popisující původní obyvatele Tibetu, v pozdější době existenci šamanů, dále tibetských kmenů, a nakonec králů. Z Šang-Šungu pocházelo původní náboženství bön postupně v Tibetu nahrazené buddhismem, který je pro své specifické kvality nazýván buddhismem tibetským. Bön tibetskou odnož ovlivnil a naopak současný bön je ovlivněn buddhismem. Podobné obřady, stejné bubínky i trubky z holenních kostí, stejné lampy, v nichž se pálí máslo, stejné bílé mušle, do nichž se duje jako do rohu. Když do Země sněhu dorazil buddhismus, byli bönisté přinuceni nahradit lidské a zvířecí oběti malými soškami, vyrobenými z těsta z ječné mouky, másla a vody.

Šíření buddhismu v Tibetu

Tibetský buddhismus navazuje na učení Buddhy Šákjamuniho, jehož učení se dostalo Země sněhu za vlády krále Thide Songcän, známějšího pod jménem Songcän Gampo cca v 7. století n.l. Tehdy začala psaná historie Tibetu, Songcän Gampovi se připisuje zavedení klasické tibetštiny, takové, jakou známe dnes, neboť poslal svého ministra Thonmi Sambhotu do Indie, aby přizpůsobil původní písmo Mar na dnešní písmo Uchen a upravil jej gramaticky tak, aby byl jazyk snáze použitelný. Tato úprava je založená na systému sanskrtu. Texty objevené v Tun-Chuangu v roce 1907 v přístěnku jeskynního chrámu jsou opravdovou pokladnicí tibetsky psaných materiálů a osvětlují dějiny Tibetu z doby prvních tibetských králů. Zazděné dokumenty nakupené do výše tří metrů obsahují buddhistické texty a dokumenty také v sanskrtu, choranštině, čínštině, sogdštině a urgujštině, i tibetské dvorní záznamy a letopisy o dávných králích z časů království Šang-Šung a později i první králech Tibetu, kteří byli postupně nahrazeni vládci z linií buddhistických škol.

Značná část buddhistických nauk byla přenášena z Indie různými pandity a mistry od 8. století n.l. Základ nauk je postavený na původním odkazu učení Buddhy a posléze i doplněný o zkušenost realizovaných mistrů, kteří předávali své poznání přímo z mistra na žáka. Proto je v tibetském buddhismu velmi důležitá úloha gurua a živého odkazu zkušenosti. Například uznávaný tantrický mistr Padmasambhava dokázal komunikovat s místními energiemi tak, aby zde podporovaly duchovní růst a uchovávání nauk a šířit buddhismus v Tibetu i se začleněním původního náboženství. Jeho odkaz je stále živý a také jsou nacházeny skryté odkazy nauk, které ve správné době a místě kontaktují realizovaní lamové schopní tyto nauky odhalit a předat dále. Tibetský buddhismus rozlišuje školy tibetského buddhismu Ňingma, Kagjü, Sákja a Gelug které se dále dělí na menší odnože a směry. Někteří učitelé jsou vyhranění a uchovávají pouze nauky jedné školy. Je ale také možné poznat lamy, kteří jsou součástí hnutí rime, které uznává nesektářský pohled a snaží se o přesah, spolupráci a porozumění mezi školami. V průběhu historie Tibetu světská i duchovní moc postupně přešla do rukou linie dalajlamů, duchovního i politického představeného země. Současný 14. dalajlama Tändzin Gjamccho světský a duchovní představený školy Gelug je důležitým duchovním představitelem známým po celém světě.

freska Avalókitešvara Čenrezig, Tibet Kumbum

Avalókitéštvara (tib. Čenrezig) božský patron Tibetu, Kumbum

Kláštery tvoří nezaměnitelnou součást tibetské krajiny a kultury, byly sídly udržování vzdělanosti, nauk a disciplíny a každá rodina se snažila do kláštera umístit alespoň jedno ze svých dětí. První klášter Samjä byl postavený za vlády krále Thisong Decäna. Rozhodnutí postavit klášter Samjä snad na nejnehostinnějším místě zmiňuje kronika Zrcadlo osvětlující královské rodokmeny ve které jsou mimo jiné představeny příběhy bódhisattvy Avalókitéštvary (tib. Čenrezig), božského patrona Tibetu: jeho zrod, poslání uložené mu Buddhou a požehnání plynoucí pro Tibet z šestislabičné mantry Om mani padmé húm! V letech 792 - 794 v klášteře probíhala disputace, jejímiž aktéry byli indický pandita Kamalaśíla a čínský zenový mistr Mo-che-jang. Čínská škola učila, že probuzení je náhlé a je výsledkem úplného duševního a fyzického odpoutání se od světa. Podle indické školy je probuzení pomalý proces, který vyžaduje postupné duševní zrání. Disputace skončila uznáním pro obě strany, Thisong Decän ale rozhodnul, že Tibeťanům je bližší učení indické a ustanovil buddhismus v Tibetu jako státní náboženství. Byly o tom sepsány úřední dokumenty a královský edikt byl vyryt do doringu, jež dodnes stojí vedle vchodu do hlavní chrámové budovy. Zastánci bönu ale patřili k velkým a významným rodinám a v šíření nové víry viděli velké nebezpečí pro stát. Jedním z těchto zastánců byl i král Udumcän později známý jako Langdarma, který ihned po svém nástupu na trůn začal pronásledovat buddhisty. Zabíral jim majetek a vyháněl mnichy ze země tak dlouho, dokud jej jeden z nich ve snaze zabránit dalším královým hříchům roku 842 nezavraždil.

Po smrti krále nastaly temné roky, během kterých se tibetské království rozpadalo. Po roce 869 střední Tibet zpustošilo několik povstání a smetlo poslední stopy jednotné královské vlády. Někteří členové královské rodiny se odstěhovali na západ a založili tam malá, buddhismu nakloněná království. Povolali řemeslníky a malíře, nechali vybudovat obrovské stavby a podporovali šíření posvátných textů. Za tím účelem pozvali vynikající učitele, jakým byl Atíša, který přišel z Indie v roce 1042. Většina mistrů pocházela ze Svátu, z Kašmíru a ze západní Indie, odkud byli vytlačeni muslimy. Tibet tak v prvních staletích druhého tisíciletí znovu přivítal mistry, vykladače a poustevníky. Vynikající praktikující byl Marpa. Od něj a jeho učitelů Tilopy a Náropy, a poté slavného žáka Milarepy a jeho žáka Gampopy, se odvíjí linie Kagjü. Zde poprvé tibetský buddhismus ukazuje fenomén vědomě se rodících inkarnací lamů, v tomto případě linii karmapů. Dodnes je zachována schopnost mistrů vstoupit v době odchodu z hmotného těla do stavu meditace zvaného tukdam a uchovávat tělo ještě několik dní teplé i po té, co z hlediska západní medicíny již život ustal – není hmatatelný tep ani přítomný fyzický dech. Ukazuje to na schopnost překonat dualitu materiální dimenze.

Posvátné texty byly koncem 13. století zorganizované do sbírek Kandžur a Tandžur. V 18. století byl sestaven první Tibetsko-anglický slovník a gramatika, o něž se zasloužil Alexander (Sándor) Csoma de Kőrös, maďarský badatel, jehož záměrem bylo najít původ maďarského etnika. V tomto období se rozšířil dřevorytecký tisk textů. Na svých cestách po středním a západním Tibetu na počátku 18. století si Lama Šhabkar během své návštěvy kláštera Gandän z dřevěných desek vytisknul posvátné texty. 19. století je zlatou dobou v dějinách objevování a všestranného poznávání Tibetu - zeměpisného, geologického, etnografického, náboženského atd. Zároveň je i dobou zrodu vědního oboru tibetologie jako dispciplíny zkoumající jazyk, dějiiny, písemnictví, náboženství, filozofii a další aspekty hmotné a duchovní kultury Tibetu. Návštěvníci na konci 19. a začátkem 20. století z řad zástupců anglických vládních úředníků považovali Tibet za zemi hospodářsky sice zaostalou, ale zároveň za místo, kde je rozvinutá duchovní kultura a lidé jsou šťastní právě díky hlubokému propojení s Dharmou v jejich každodenním životě.

Ekonomické zdroje, využívané v období tibetské říše k udržování dvousettisícového vojska, byly později přesunuty na podporu obyvatel klášterů. Tento přesun zdrojů vedl nevyhnutelně k tomu, že tibetský stát zanedbával obranu země. Proto byl od dob pátého dalajlamy Tibet vojensky i politicky závislý na jiných národech. Vnitřní spory a vnější hrozby se řešili prosbami k cizím mocnostem, aby zasáhly.

Tibet na mapě světa

O tibetské historii, kultuře, zvycích a naukách přinášely do Evropy zajímavá svědectví zejména objevitelské výpravy. Mezi prvními jsou svědectví misionáře Odorika z Pordenone13. století. Na počátku 18. století dorazily do Lhasy jezuitští a kapucínští misionáři, asi nejznámější z nich byl Ippolito Desideri. V 18. a 19. století se Tibet stal předmětem zájmu Britské Východoindické společnosti, zejména díky své strategické poloze mezi Ruskem, Čínou a Indií. Cestu to Lhasy se svým druhem Josephem Gabetem v letech 1844 - 1846 vykonal Evariste-Régis Huc. Na přelomu 19. a 20. století Tibet na svých objevitelských výpravách navštívil švédský cestovatel Sven Hedin a doplnil na mapách mnoho bílých míst. Alexandra David-Néelová pronikla mezi tibetské lamy a vydala o tom poutavé tibetské cestopisy. V tibetských himálajských oblastech je také stále živá tradice delogů. Tibetská kultura ovlivnila nejen přilehlé oblasti Číny, kde je velmi mnoho lidí praktikujících tibetský buddhismus, ale také Bhútán, Nepál nebo Sikkim.

Tibet po roce 1950

Těžké časy prožívá Tibet od roku 1950, kdy Mao Ce-tung vyslal armádu s cílem podmanit si Tibet a připojit jej k Číně. Tibetské vojsko bylo zahnáno a představitelé vlády byli roku 1951 odvezeni do Pekingu, kde museli podepsat Sedmnáctibodovou dohodu o formálním přijetí čínské vlády. S postupem Číny se do Tibetu dostali i cestovatelé z Čech. Režisér Vadimír Sís a kameraman Josef Vaniš v letech 1953 - 1955 jako filmový dokumentaristé v zemi věčného ledu a sněhu natáčeli a navštívili palác Potála. Karel Beba nastínil lepší zítřky země ve své knize Tajemný Tibet. Historie Tibetu ve spíše negativním světle je zachycená v knize Tibet, Tibet - Historie ztracené země od Patricka Frenche. Tibetská vláda existovala do roku 1954, kdy čínští komunisté v Tibetu zřídili Přípravný výbor autonomní oblasti Tibet. V roce 1956 vznikla Tibetská autonomní oblast a systematicky se začaly zavádět komunistické reformy. Velké množství lidí přišlo o život a tisíce klášterů i části měst byly značně poškozeny během kulturní revoluce. Nepokoje panovaly až do roku 1976, kdy Mao zemřel a politická scéna se změnila.

Čínské úřady za Tibet prohlašují jen Tibetskou autonomní oblast, nyní součást Čínské lidové republiky. Sami Tibeťané za Tibet považují Velký Tibet, který tvoří provincie Ü-Cang na jihozápadě, provincie Kham na východě a Amdo na severu. Současná Tibetská autonomní oblast pokrývá pouze Ü-Cang a část Khamu, zbylé části jsou rozdělené do čínských provincií. V současné době jsou kláštery a části měst rekonstruovány, avšak mnoho cenných uměleckých děl a textů je nenávratně ztraceno. Naštěstí zatím není ztraceno bohatství a rozmanitost nauk, kultury a moudrosti Tibeťanů a je možné se s nimi stále setkávat a mít možnost objevovat bohatství potenciálu Dharmy.

( Prosba: odkazujte na tuto stránku ze svého webu, jenom tak se ve výsledcích vyhledávání dostane před cestovní kanceláře )

srivatsa - buddhismus

buddhismus.cz