Thajsko

Thajsko obývají čtyři skupiny buddhistů: bhikšu, bhikšuni, upásaka, upásiká. Thajsko obývají také tři různé skupiny žen - laiků, které žijí jako mnišky, řídíci se osmi předpisy. Celkem je zde buddhistů asi 94%. Mniši jsou známi jako Pchra, a rozdělují se podle tradice vysvěcení a praxe. Jsou zde čtyři skupiny mnichů théravády. Nejpočetnější je škola Mahánikai (Mahánikája), které patří většina watů v Thajsku. Představuje starou thajskou tradici vysvěcování, pocházející původně ze Srí Lanky. Hrozný úpadek, který přinesla barmská invaze a zpustošení říše Ajuthja ( 1767 ), způsobil, že bylo vysvěceno mnoho nevhodných osob, nebo jim byl udělen titul bhikšu. To vedlo k velkému úpadku v učení a praxi, jak Dharmy, tak Vinaji. Dosáhla tak nízké úrovně, že civilní úředníci byli zplnomocněni k tomu, aby zbili mnicha, který porušil předpisy disciplíny. Tento stav převládal až do třetího pokolení nynější dynastie, kdy díky velkému úsilí krále byla skrze jeho edikty reformována a řádně ustanovena Sangha.

Ve výše zmíněném třetím pokolení princ Mongkut, jenž byl podle tradice dočasně vysvěcen na "období Dešťů" zjistil, že není schopen dosáhnout úspěchu v meditacích, kterým se zpočátku oddal, a začal uvažovat o tom, že praxe, řízení a vyučování byly vzdáleny od původních ideálů Gotamy Buddhy. Zpočátku uvažoval o návratu k laickému životu, sklíčen neutěšeným stavem Sanghy. V této době se setkal se starým mnichem tradice Mon, který na něj učinil silný dojem tím, jak přísně dodržoval disciplínu a jak byl vzdělaným v učení Dharmy. Princ Mongkut se nechal znovu vysvětit, tentokrát v tradici Mon, a stal se znalcem jazyka páli (čili magadhi). Nařízením svého nevlastního bratra, krále Ramy III., byl jmenován opatem nového kláštera. Na základě pochopení principů a zásad vyložených ve starých textech, se obklopil těmi bhikšui, kteří ctili jeho upřímnost, poctivost a jeho vztah k původnímu Buddhovu učení. Společně se pak snažili o populámí vysvětlení Dharmy v thajském jazyce, aby to bylo srozumitelné obyčejným lidem. Tato skupina, která měla odlišný způsob vysvěcení, se později stala známou jako Thammajut-nikai (Dharmajuttika-nikája). Posléze se Mahanikai vlastním úsilím očistila a zbavila se bezvýznamných praktik. Je pravda, že ve většině chrámů linie Thammajut stále ještě přikládají velký význam a pozornost i těm nejmenším detailům v tréninku bhikšua, zatímco v případě Mahanikai již tomu tak není.

Dnešní Thajsko obývají mniši linie Mahanikai v poměru 37:1 k bhikšuům Thammajut. Většinou není možné rozeznat tyto skupiny od sebe podle oblečení, pouze v těch thajských chrámech, které tíhnou ke starším tradicím (stará Mahanikai) se svrchní róba obléká jiným způsobem. Mezi bhikšui těchto dvou hlavních skupin (stejně tak mezi ostatními) vládne harmonie a při každé příležitosti zvou jedni druhé k oslavám. Většina laiků není nijak připoutána jen k určité skupině, proto by se nehodilo hovořit o nich jako o sektách. Rozdíly v přísnosti (v přístupu) k praxi jsou zcela záležitostí bhikšuů samotných.

Thajské buddhistické praxe

Dalším bodem k pochopení thajské buddhistické praxe je parijat a patibat. První znamená důkladné učení a je charakteristické pro praxi mnichů, žijících ve městech. Ti se učí Dharmu (často jako novicové) nejprve v thajštině a pak, po složení tří zkoušek, se ji začnou učit v páli. Jejich denní rutina vypadá asi takto: začíná se individuální meditací před svítáním, pak se vydají za almužnami, až když je světlo, sní své první jídlo, přeříkávají sútry v chrámu, lekce ve škole páli (ve watu); snědí své poslední (druhé) jídlo, tj. kolem 11 hodiny dopoledne. Odpočinek po kterém následují další lekce a pak, někdy pozdě odpoledne nebo večer, další přeříkávání súter v hlavním chrámu. Zbytek dne je vyplněn individuálním studiem. Může se přihodit mnoho věcí, které přeruší tento řád. Některý z laiků může pozvat bhikšua na jedno ze dvou jídel, a často na recitování súter u někoho doma. Odpoledne ho mohou rovněž pozvat návštěvníci nebo členové rodiny, ze které mnich pochází. Obřady a oslavy svátků mohou narušit zaběhaný řád. Patibat je praxe, kterou tito bhikšuové absolvují většinou ve watech, především je tomu tak v linii Thammajut. Život v těchto lesních klášterech často velice vzdálených od vesnic, vede k vysoce disciplinovanému životu. Pokud morální praxe není velmi čistá, pak není možno dosáhnout samádhi. V těchto watech dny míjejí bez vyrušování, jen s několika variacemi. Typická je meditace, jak v sedě, tak v chůzi - v časných ranních hodinách, shromážděni v sala ještě předtím, než se vydají za sbíráním almužen (jídla), snědení jídla (rukou z misky), zde je pouze jedno jídlo denně; každý se vrátí do své chatrče k vykonávání praxe a práce. Odpoledne zametení celého watu, úklid sala, nanošení vody do nádob před chatrčemi a na toalety, občas sladký nápoj, večer (až na výjimku, kdy učitel svolá shromáždění za účelem vydání instrukcí) a zbytek noci je vyhrazen praktikování individuální meditace. Ta trvá až do té doby, kdy se spánek stane naprosto nezbytným. Meditační střediska Mahanikai se častěji nachází v blízkosti měst nebo přímo ve městech a podmínky praxe ve většině z nich nejsou tak obtížné. Mnoho patibat-mnichů nezná příliš dobře páli, neboť jej formálně nikdy nestudovali. Místo toho, aby otevírali knihy s posvátnými texty, povzbuzují je jejich učitelé. Mnišky se rovněž vzdělávají v učení Dharmy, některé jsou podrobeny dharmovým zkouškám, zatímco jiné věnují svůj čas meditacím na odloučených místech. Velká část mnišek nežije v žádné mnišské obci a mohou to být vdovy, staré ženy hledající útočiště v náboženském životě. Většina z nich tráví čas konáním punja, připravováním jídla pro mnichy, úklidem watu, atd.

Nyní se dostáváme k laikům, mužům a ženám. Více oddaní se odeberou do wattů ve dnech Uposatha a svátečních dnech, kde třeba darují mnichům jídlo, a pak se zaváží k dodržování Osmi Předpisů v hlavním chrámu, naslouchají výkladům Dharmy, někteří meditují během dne nebo čtou knihy o Dharmě a v tichosti tráví dny v prostorách kláštera. Kromě toho, že se účastní různých svátků, jsou vybízeni k praktikování deseti aspektů vykonávání punja. Laičtí buddhisté ve všech buddhistických zemích dávají důraz obzvláště na tento aspekt Dharmy, který opravdu může lidi změnit tak, že se stanou hluboce náboženskými a neobyčejně šťastnými. Velice často můžete v Thajsku slyšet slova tam bůn a je to právě praxe, která umožňuje naplňovat slova "Nikdy nekonat žádný zlý skutek" a zároveň "A v konání dobrého se čiň". Je třeba dodat, že i meditace je považována za jeden ze způsobů (činit se v konání dobrého) a tak je to také konání punji. Nejvíce oddaní laici mají svého učitele meditací a praktikují každý den, brzy ráno a před spaním.

V Thajsku existují rovněž dvě skupiny mahájánových buddhistů. Nejpočetnější jsou čínští buddhisté, mající mnoho chrámů. V některých z nich žijí mniši a další slouží jako střediska laických buddhistických společností. Čínské mnichy snadno rozeznáme od théravádinů, neboť v Thajsku se oblékají do oranžového kabátce a kalhot, s róbou přes jedno rameno. Jsou vegetariány a nikdy nechodí za almužnami, jejich jídlo je připravováno v chrámu. Podle měřítek théravády vykonávají příliš propracované obřady, dvakrát denně ve svém chrámu pudža, ve 4. ráno a opět ve 4. odpoledne. Jejich chrámy jsou v klasickém čínském stylu, většinou se třemi sochami Buddhy, sedícími jedna vedle druhé a představujícími Dípankaru, Gotamu a Maitréju. Společně s nimi bývají uctíváni jejich nejbližší následovníci Mahákášjapa a Ánanda, a někteří z bodhisattvů. Čínská obec je vyhledává, především pro vykonávání pohřebních obřadů. Někteří z nich dobře rozumějí Dharmě. Druhá skupina se nazyvá Jütian - lidé, kteři kdysi opustili Vietnam a usadili se zde. Jejich mniši jsou něčím mezi mnichy čínskými a théravádskými. Oblékají se stejně, jako čínští mniši, chodí však za almužnami a nejsou přísní vegetariáni (kromě těch, kteří si to přejí, tak jako je tomu u théravády). Někteří jejich učitelé mají podrobné znalosti o mantrách a mudrách, které používají při tantrických obřadech, především při čínské oslavě Poloviny roku. Tehdy je Mahádána, kdy kromě lidí smrtelných jsou též přizvání i hladoví duchové a je jim nabízeno jídlo.

Sousední státy: Myanmar, Laos, Kambodža a Malajsie.