Buddhismus
textyučiteléobrázkyodkazyúvod

lama Šhabkar

Šhabskar Tsogdrug Rangdrol (zhabs dkar tshogs drug rang grol) (1781-1851) se narodil v severovýchodním Tibetu, v oblasti zvané Amdo (dnešní čínská provincie Činghai). Jeho rodnou vesnicí byl Žhohong (zho ’ong), místo s velmi starobylou a stále silnou tradicí ňigmapovských jogínů, ngakpa. Již od raného dětství přijímal různá učení této tradice. I přes hlubokou náklonnost ke svojí matce, která ho vychovávala samotná, a chtěla aby se oženil, vstoupil do kláštera Dogi a byl vysvěcen na mnicha v tradici Gelugpa. Od svého učitele však obdržel radu, aby vyhledal ňingmapovského mistra Čhögjal Ngagi Wangpa (chos rgyal ngag gi dbang po) který se pak stal jeho kořenovým učitelem a předal mu klíčové nauky Velké dokonalosti, jež se staly Šhabkarovou hlavní praxí. Obdržel od něj termová učení od Kunzang Dečhen Gjalpa (kun bzang bde chen rgyal po) známé jako ‚Klenot plnící všechna přání, Hajagríva a Varahí‘ (rta phag yid bzhin nor bu). Při této iniciaci dostal nové jméno, Tsogdrug Rangdrol. Dále dzogčhenové učení od Džigme Lingpy, zvané ‚Ješhe lama‘ (rdzogs chen ye shes bla ma) a dostal od něj doporučení studovat texty Longčhenpy. Pod vedením tohoto učitele vykonal své první dlouhodobé ústraní, kde dosáhl hlubokých zkušeností. Praxe dlouhých meditačních ústraní v horských poustevnách a jeskyních, se stala jeho celoživotním přístupem k duchovní praxi.

Dlouhou dobu strávil v osamění na pustém ostrově uprostřed jezera Koknor, který byl dostupný pouze v zimě po zamrzlém ledu. Pak meditoval na hoře Drakar Treldzong, kde mu za příbytek sloužila malá jeskyně ve skalní stěně, která je tak malá, že se tam člověk sotva posadí do meditace, ale s překrásným výhledem do dalekých tibetských plání. Pak pobýval v malém domku u poutní hory Amnje Mačhen. Za účelem dlouhodobého ústraní navštívil všechny tři hlavní poutní místa Tibetu: Kailás, Lapčhi a Tsari. Na každém tomto místě strávil několik let. Po svém ústraní u hory Kailás, kde meditoval v jeskyni poblíž slavného bílého otisku nohy, který zde zanechal ve skále Buddha, se mu začalo říkat Šhabkar (zhabs dkar) lama, neboli ‚lama Bílá stopa‘. Což znamená, že místo kam vkročí jeho noha, se stane bílá ctností, neboli to, že se jeho působením lidé obracejí k Dharmě.

Při pobytu v různých jeskyních posvátného místa Lapčhi, jež je uprostřed pásu himálajských velehor mezi Tibetem a Nepálem, nechal v jeskyni ‚Podrobení Máry‘ prokopat dávno zavalený druhý vchod, čímž došlo k odhalení původního Milarepova ohniště. Během svého pobytu zde nechal postavit malý klášter a velké množství darů od věřících poslal na obnovení stúpy Bódhanát v Kátmandú. Po pouti po posvátných místech centrálního Tibetu se vrátil do rodného Rebkong. Zde se usadil v horské poustevně zvané Jama Tašhikjil, kterou přestavěl na malý klášter. Zbytek života pak strávil předáváním učení, opravou klášterů a budováním stúp. V klášteře Jama Tašhikjil se až do dnešního dne zachovaly dva kamenné trůny, ze kterých předával svoje učení ve formě písní. Měl dar spontánního proslovování učení v písních podobně jako Milarepa, za jehož vtělení byl ve své době považován.

V Šhabkarovi byl viděn předchůdce hnutí Rime, neboli nesektářského přístupu k buddhismu. Přestože byl od počátku hluboce zakořeněn v učení školy Ňingmapa, když se rozhodl plně se věnovat Dharmě, tak se stal mnichem školy Gelugpa. Napsal řadu textů, kde se věnoval učení obou těchto tradic. Vyjadřoval to i svým vzhledem, neboť chodil stále oblékaný jako mnich, ale měl přitom dlouhé vlasy jako jogín, ngakpa z Rebkongu. Byl také velkým propagátorem vegetariánství, o čemž napsal důležitý text, který byl přeložen i do angličtiny. Byl naplněn velkým soucitem ke všem bytostem a snažil se jim aktivně pomáhat. Ve své autobiografii popisuje například, jak přenášel drobné živočichy z vysychajícího jezírka před svojí poustevnou u hory Amnje Mačhen, do většího jezera. Po celý život vykupoval zvířata určená na porážku a zachránil tak statisíce bytostí. K tomuto životnímu postoji se zavázal slibem před sochou Buddhy v chrámu Džogkhang ve Lhase, když viděl těla mrtvých zvířat určených k prodeji na trhu. Jako na základní ideu poukazoval na to, že jestliže veškeré cítící bytosti byly jednou v předchozích životech naší matkou, je naprosto nepřijatelné pojídat jejich těla.

V Šhabkarově autobiografickém životopise je krátká pasáž kde popisuje své první setkání s učením Velké dokonalosti, a zároveň popis jeho rozpoznání přirozené podstaty mysli při přímém uvedení do tohoto poznání. Přečtěte si celou pasáž v úplnosti, neboť je to krásný příklad jak se toto poznání předávalo, a stále předává mezi praktikujícími laiky ve vesnicích Rebkongu:

„Když my bylo čtrnáct let, setkal jsem se s pánem siddhů, Džampel Dordže Rinpočhem, jenž dosáhl úplné realizace ve stupních rozvoje a dovršení, a ve velké dokonalosti diamantového vozu tajné mantry. Když ngakpové ze Žhohongu od něj přijímali zplnomocnění Vadžrasattvy a po sedm dní naslouchali ústním instrukcím ‚Dzogčhen Ati Zabdon‘, připojil jsem se k nim a naslouchal. Když vysvětloval více obecnější učení, v myslích všech přítomných vzrostla touha po zřeknutí se a znechucení samsárou. A když dospěl k hlavní části učení, přiměl nás, abychom hledali přirozenost mysli. Každého ngakpu před sebe zavolal a kladl mu otázky. Pak přišla řada i na mne, zeptal se mne ‚Jak vypadá mysl?‘ Řekl jsem ‚Nedokázal jsem vůbec nic nalézt‘. Na to odpověděl ‚Jsi stále ještě mladý, to že si to nedokázal nalézt je v pořádku.‘ Pak když se všichni ngakpové zase opět shromáždili, a předával vysvětlující instrukce, rozpoznal jsem, že přirozenost mysli je jako obloha, prázdná, zářivá a mimo dualitu. Mistr a většina starších ngakpů si říkali mezi sebou, ‚On je určitě obdařen dobrým karmickým potenciálem z minulých životů.‘ Od té doby jsem každý rok, když komunita ngakpů a praktikující přinášející obětiny desátého dne, přijímali učení, také chodil naslouchat…..“

Šhabkar byl opravdovým zosobněním nestranného přístupu k Dharmě. Jako celoživotní praktikující dzogčhenu a mistr v nejvyšších technikách tohoto učení, psal vysvětlující komentáře k textům Congkhapy, jehož si hluboce vážil. I když si nejvíce cenil praktikování v horských jeskyních, byl neúnavným podporovatel rebkongské komunity ngakpů, jenž zůstávají plně propojené s obyčejným životem na tibetské vesnici a jako nomádští pastevci. Stále podporoval místní žebráky a z kamení které mu nosili, nechal stavět stúpy. Přestože zcela překonal všechny koncepty dobrého a špatného, byl vegetariánem a propagoval tento přístup u všech svých žáků. Až dodnes se mezi praktikující tradice Ňingmapa v Rebkongu setkáte s tímto postojem.

Jako shrnutí Šhakarova přístupu k Dharmě a zvláště k učení dzogčhenu, zde uvedeme krátký citát z jeho textu v kterém shrnuje základní učení a pravidla, jenž sepsal pro komunitu ngakpů v Rebkongu, pod názvem ‚Otevření brány Dharmy‘:

Tak jako se malé říčky vlévají do velké řeky, tak je devět vozů učení sjednoceno ve Velké dokonalosti“.

srivatsa

buddhismus.cz