Buddhismus
textyučiteléobrázkyodkazyúvod

Tibetský buddhismus

V tibetském buddhismu je hlavní událostí, která je nadčasová, přenos osvíceného stavu mysli z gurua na žáka prostřednictvím setkání myslí. Protože je osvícený stav nezávislý na slovech, konceptech či myšlení, leží i jeho přenos mimo ně. Pro tibetský buddhismus měli v 8. století zásadní vliv Śántarakšita, Padmasambhava, Kamalaśíla, Vimalamitra, Vairóčana a jejich žáci, kteří sloučili tři hlavní proudy buddhismu:

v jednu tradici, čímž položili vlastní základy tibetského buddhismu. Král Thisong Decän vyslal tibetského překladatele Vairóčanu do Indie, Číny a dalších zemí na severu, aby tam studoval u předních mistrů. Po návratu do Tibetu učil Vairóčana Thisong Decäna a další vybrané žáky. Postupně ale vznikly pochybnosti o pravosti jeho učení a jeho nepřátelé o něm začali šířit pomluvy. Král Thisong Decän vypověděl Vairóčanu do východní provincie Kham a ke dvoru pozval Vimalamitru, který studoval u největších mistrů své doby. Vimalamitra krále ubezpečil, že nauky hlásané Vairóčanou jsou autentické a velmi cenné, poté se mohl tento mistr z nuceného exilu vrátit.

Toto první či rané období hlásání buddhismu v Tibetu skončilo uprostřed 9. století. Začátky nové víry v Tibetu nebyly však nijak lehké. U místní šlechty i prostého lidu si stále udržovala nemalý vliv stará víra bön. Král Langdarma, exponent bönistů, nechal bořit buddhistické chrámy a kláštery, ničit jejich sochy, pálit knihy a mnichy nutil vykonávat práci řezníků. Zanedlouho špatně skončil, šíření Dharmy to ale značně zbrzdilo. Jeho pádem se rozpadlo zároveň i jednotné tibetské království, a těžiště světské a duchovní moci se z centrálního Tibetu přesunulo na západ, do odlehlého Ladaku.

Politické vakuum v centrálním Tibetu trvající bezmála 400 let, asi do poloviny 13. století, umožnilo mezitím vznik mnoha náboženských sekt v zemi. Významnou úlohu v tomto procesu sehrálo také tehdejší potlačení buddhismu v Indii v důsledku muslimského vpádu a následné oslabení kontaktů tibetských buddhistů s indickými. Toto období druhého nebo pozdějšího hlásání buddhistické víry započalo současně v západním i centrálním Tibetu a je spojeno především s činností bengálského mistra Atíši a jeho tibetského současníka překladatele Rinčhen Zangpa.. V rozmezí 11. a 12. století se také zformovaly hlavní školy tibetského buddhismu, a jejich kláštery se staly středisky veškerého náboženského, ale také kulturního, hospodářského a politického života dané oblasti. V tomto období žilo a působilo mnoho velkých duchovních mistrů, překladatelů a básníků, kteří Tibet proslavili daleko za jeho hranicemi a dosud představují jeden z nejmocnějších inspiračních zdrojů tibetského buddhismu. Zakladatelé jednotlivých škol vtiskovali také tibetskému buddhismu svou vlastní podobu.

Tibetský buddhismus v architektuře klášterů a chrámů

Tibetské náboženské stavby jsou plné obrazů a symbolů, jejichž cílem je nasměrovat mysl k probuzení. Bývají usazeny na strmých kopcích, jako by se vznášely ve vzduchu mezi zemí a nebem. Běžná praxe je stavět modlitebny se čtyřmi sloupy připomínající čtyři ušlechtilé pravdy a osmi trámy symbolizující osmidílnou ušlechtilou stezku. Častým motivem tibetského buddhismu je symbol cyklické existence.

Buddhismem jsou poznamenány téměř všechny oblasti činnosti Tibeťanů. Výrazné jsou jeho stopy v malířství, např. thangky nebo mandaly, sochařství, např. čhörteny, rozměrné skulptury i miniaturní sošky a plastiky, mezi něž lze zařadit také nejrůznější drobné rituální předměty používané při tantrických obřadech, jako jsou dordže, dilbu, phurbu, relikviář gau a mnohé další. Dále ve folklóru, písemnictví, hudbě, medicíně atd.

srivatsa - buddhismus

buddhismus.cz